Twilight Soundtrack

30. září 2010 v 17:23 | Ashley |  Filmy
 

Hlasujte pro Mary P.

10. září 2010 v 13:35 | Ashley |  Pro tento blocek





Hlasujte prosim pro Mary P. na blogu

http://ruzne-knihy-online.blog.cz/1009/megasoutezka-3-kolo#comment81198489


Kristen Stewart

5. září 2010 v 19:22 | Ashley |  Herečky
 


Epilog - Příležitost:)1-Stmívání

5. září 2010 v 19:22 | Ashley |  Knihy
EPILOG
PŘÍLEŽITOST
Edward mi pomohl do auta, dával velký pozor na chumáče hedvábí a šifonu, na květiny, které mi právě před chvilkou přišpendlil do propracovaně načesaných loken, i na mou neforemnou chodicí sádru. Mou hněvivě našpulenou pusu ignoroval.
Když mě usadil, sedl si za volant a vydal se zpátky po dlouhé, úzké příjezdové cestě.
"Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?" zeptala jsem se nabručeně. Opravdu jsem nenáviděla překvapení. A on to věděl.
"Jsem v šoku, že jsi na to ještě nepřišla." Hodil po mně posměšným úsměvem a mně uvázl dech v krku. Zvyknu si někdy na jeho dokonalost?
"Už jsem ti říkala, že ti to moc sluší, viď?" ověřovala jsem si.
"Ano," zase se usmál. Nikdy předtím jsem ho neviděla oblečeného v černém, a v kontrastu s jeho bledou kůží byla jeho krása absolutně neskutečná. To jsem nemohla popřít, i když fakt, že má na sobě smoking, mě velmi znervózňovala.
Ale víc mě znervózňovaly moje šaty. Nebo bota. Jenom jedna bota, protože druhou nohu jsem měla bezpečně zabedněnou v sádře. Ale jehlový podpatek, který držely jenom saténové stužky, mi při pajdání rozhodně nepomůže.
"Už k vám nikdy nepřijdu, jestli se ke mně Alice s Esme budou chovat, jako bych byla jejich pokusná barbína," brblala jsem. Naše slavnostní oblečení nevěstilo nic dobrého, tím jsem si byla jistá. Pokud ovšem… ale bála jsem se své tušení formulovat, byť i jen v duchu.
V tu chvíli mě vyrušilo zvonění telefonu. Edward vytáhl z kapsy saka svůj mobil, krátce se podíval na jméno volajícího, pak to zvedl.
"Dobrý večer, Charlie," pozdravil obezřetně.
"Charlie?" panikařila jsem.
To martyrium, které jsem si prožila teď už před více než dvěma měsíci, s sebou stále neslo některé přetrvávající důsledky. Patřilo k nim třeba to, že jsem teď byla přecitlivělá, pokud šlo o lidi, které jsem milovala. Vyměnila jsem si role s Renée, alespoň co se týče komunikace; když se mi nehlásila denně e-mailem, neměla jsem klid, dokud jsem jí nezavolala. Věděla jsem, že to není nutné; byla v Jacksonvillu velmi šťastná.
A každý den, když Charlie odjel do práce, jsem se s ním loučila s větší úzkostí, než bylo nutné.
Obezřetnost v Edwardově hlasu pramenila z něčeho jiného. S Charliem to po mém návratu do Forks bylo… náročné. Na můj zlý zážitek zareagoval dvěma jasně vymezenými a naprosto odlišnými způsoby. Carlisleovi byl téměř nábožně vděčný. Na druhou stranu byl paličatě přesvědčený, že je to Edwardova vina - protože kdyby nebylo jeho, tak bych vůbec neodešla z domu. A Edward s ním v podstatě souhlasil. Charlie mi od té doby zavedl pravidla, která dřív neexistovala, měla jsem stanovené večerky… návštěvní hodiny.
Edward se po mně podíval, protože slyšel starost v mém hlase. Jeho obličej byl nevzrušený, což uklidnilo mou náhlou, iracionální úzkost. Ale v očích jsem mu vyčetla zvláštní bolest. Pochopil mou reakci a přičítal si vinu za každou mou změnu.
Něco, co Charlie řekl, ho vytrhlo z jeho mrzutých myšlenek. Jeho oči se nevěřícně rozšířily, což ve mně vyvolalo další záchvěv strachu, než mu obličej rozsvítil široký úsměv.
"Vy snad žertujete!" zasmál se.
"O co jde?" zeptala jsem se zvědavě.
Ignoroval mě. "Nedal byste mi ho k telefonu?" požádal s neskrývaným potěšením. Počkal pár vteřin.
"Haló, Tylere, tady je Edward Cullen." Jeho hlas byl na první dojem velmi přátelský. Znala jsem ho dost dobře, abych zachytila jemné ostří hrozby. Co dělá Tyler u nás doma? Najednou mi začala svítat strašlivá pravda. Podívala jsem se na elegantní temně modré šaty, do kterých mě Alice přinutila se obléknout.
"Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná." Edwardův tón se změnil a hrozba v jeho hlase byla najednou mnohem zjevnější, jak pokračoval. "Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer, pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer." V jeho hlase nebyla stopa lítosti. Pak zaklapl telefon, na tváři široký úsměv.
Obličej a krk mi rudě žhnuly zlostí. Cítila jsem, jak se mi do očí derou hněvivé slzy.
Podíval se na mě překvapeně. "Přehnal jsem to s tím závěrem? Nechtěl jsem tě urazit."
To jsem ignorovala.
"Ty mě bereš na stužkovací slavnost!" zakřičela jsem rozzuřeně. Teď to bylo trapně zřejmé. Kdybych tomu věnovala jen trochu pozornosti, určitě bych si všimla data na plakátech, které zdobily školní budovy. Ale mě ani ve snu nenapadlo, že má v úmyslu mě tomuhle podrobit. Copak mě vůbec nezná?
Tak silnou reakci ode mě nečekal, to bylo jasné. Stiskl rty k sobě a oči se mu přimhouřily. "Nebuď umanutá, Bello."
Moje oči střelily k oknu; už jsme byli na půl cesty do školy.
"Proč mi to děláš?" ptala jsem se zděšeně.
"Upřímně, Bello, co sis myslela, že děláme?" ukázal na svůj smoking.
Připadala jsem si ponížená. Zaprvé proto, že mi uniklo, co bylo zřejmé na první pohled. A také proto, že ta neurčitá tušení - přesněji řečeno očekávání - která jsem měla celý den, jak se mě Alice s Esme snažily změnit v královnu krásy, byla úplně falešná. Moje nesmělé naděje mi teď připadaly velmi pošetilé.
Uhodla jsem, že se chystá nějaká událost. Ale stužkovací slavnost! To bylo to poslední, co mě napadlo.
Po tvářích se mi kutálely slzy hněvu. Zděšeně jsem si vzpomněla, že mám pro sebe velmi netypicky na očích řasenku. Rychle jsem si utřela dolní víčka, abych tam neměla šmouhy. Když jsem ruku odtáhla, neměla jsem ji začerněnou; možná Alice věděla, že budu potřebovat voděodolný make-up.
"Tohle je naprosto směšné. Proč pláčeš?" ptal se rozčarovaně.
"Protože mám vztek!"
"Bello." Upřel na mě své žhnoucí zlaté oči plnou silou.
"Co je?" zamumlala jsem, okamžitě vyvedená z konceptu.
"Udělej to pro mě," naléhal.
Jeho oči rozpouštěly veškerý vztek. Bylo nemožné s ním bojovat, když takhle podváděl. Vzdala jsem se s chabou grácií.
"Fajn," našpulila jsem pusu, neschopná spalovat ho pohledem tak účinně, jak bych chtěla. "Tak já se podrobím. Ale uvidíš," varovala jsem ho, "už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!" Natáhla jsem zdravou nohu jako důkaz.
"Hmmm." Zíral na mou nohu déle, než bylo nutné. "Připomeň mi, abych za to dnes večer Alici poděkoval."
"Alice tam bude?" To mě lehce uklidnilo.
"S Jasperem, Emmettem… a Rosalií," přiznal.
Pocit pohody zmizel. Mezi mnou a Rosalií nedošlo k žádnému pokroku ve vztahu, ačkoliv jsem byla celkem zadobře s jejím občasným manželem. Emmettovi jsem připadala zábavná. Rosalie se chovala, jako kdybych neexistovala. Zatímco jsem vrtěla hlavou, abych zaplašila směr, kterým se moje myšlenky odebraly, napadlo mě něco jiného.
"Charlie o tom ví?" zeptala jsem se, jak se mě zmocnilo podezření.
"Samozřejmě," usmál se a pak se zachechtal. "Ale Tyler to zjevně nevěděl."
Zaťala jsem zuby. Nechápala jsem, jak vůbec Tylera mohlo něco takového napadnout. Ve škole, kde Charlie nemohl zasahovat, jsme byli s Edwardem nerozluční - až na těch pár vzácných slunečných dnů.
Mezitím jsme dorazili na místo; Rosaliin červený kabriolet zastiňoval všechna auta na školním parkovišti. Mraky byly dnes tenké, daleko na západě jimi pronikalo pár slunečních paprsků.
Vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře. Natáhl ruku.
Seděla jsem paličatě na sedadle, paže založené na prsou. Cítila jsem skrytý pocit zadostiučinění - parkoviště bylo zaplněné lidmi ve společenském oblečení: svědkové. Nemohl mě silou vytáhnout z auta, jak by to jistě udělal, kdybychom byli sami.
Povzdechl si. "Když tě někdo chce zabít, jsi statečná jako lev - a pak když se někdo zmíní o tanci…" Zavrtěl hlavou.
Polkla jsem. Tanec.
"Bello, nedovolím, aby se ti něco stalo - ani aby sis sama ublížila. Ani na okamžik tě nepustím, slibuju."
Zamyslela jsem se nad tím a najednou jsem se cítila mnohem líp. Viděl mi to na obličeji.
"No vidíš," řekl něžně, "nebude to tak zlé." Sklonil se a objal mě paží kolem pasu. Vzala jsem ho za druhou ruku a nechala se zvednout z auta.
Pevně mě držel kolem pasu a podpíral mě, jak jsem se belhala ke škole.
Ve Phoenixu se stužkovací slavnosti odehrávaly v tanečních sálech velkých hotelů. Tenhle ples byl v tělocvičně, samozřejmě. Byla to pravděpodobně jediná místnost ve městě dost velká na tancování. Když jsme vstoupili dovnitř, uchichtla jsem se. Byly tam hotové klenby z balónků a stěny byly ověnčené girlandami stočeného krepového papíru v pastelových barvách.

Epilog - Příležitost:)2-Stmívání

5. září 2010 v 19:22 | Ashley |  Knihy
"Vypadá to tu, jako když se tu má odehrát scéna z hororového filmu," ušklíbla jsem se.
"No," zamumlal Edward, jak jsme se pomalu přibližovali ke stolu s lístky - většina mé váhy spočívala na něm, jak jsem se nemotorně kolébala a pajdala po jedné noze - "upírů je tady víc než dost."
Podívala jsem se na parket; uprostřed se utvořil široký prázdný prostor a v něm půvabně vířily dva páry. Ostatní tanečníci se tiskli ke straně, aby jim udělali místo - nikdo se nechtěl stavět do kontrastu s tak oslňující podívanou. Emmett s Jasperem byli hroziví a dokonalí v klasickém smokingu. Alice byla ohromující v černých saténových šatech s geometrickými prostřihy, které obnažovaly velké trojúhelníky její sněhobílé kůže. A Rosalie byla… no, Rosalie. Prostě neuvěřitelná. Měla sytě červené šaty bez zad, přiléhavé až k lýtkům, kde se nálevkovitě rozšiřovaly do široce nabírané vlečky, s výstřihem až do pasu. Bylo mi líto každé holky v místnosti, sebe nevyjímajíc.
"Mám zalígrovat dveře, abys mohl zmasakrovat nic netušící obyvatele městečka?" zašeptala jsem spiklenecky.
"A kam v tom scénáři zapadáš ty?" upřel na mě pohled.
"No, já jsem samozřejmě na straně upírů."
Váhavě se usmál. "Uděláš cokoliv, jen aby ses vyhnula tancování."
"Cokoliv."
Koupil nám lístky a pak mě nasměroval k parketu. Krčila jsem se u jeho paže a vlekla nohy.
"Máme na to celý večer," varoval mě.
Nakonec mě dovlekl k místu, kde se jeho rodina elegantně otáčela - i když ve stylu, který se naprosto nehodil do současné doby a k moderní hudbě. Dívala jsem se zděšeně.
"Edwarde," v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem stěží dokázala zašeptat. "Já vážně neumím tancovat!" Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika.
"Neboj, hlupáčku," zašeptal zpátky. "Já ano." Položil si moje paže kolem krku a zvedl mě, aby vsunul svoje nohy pod moje.
A pak jsme se také roztočili.
"Připadám si, jako kdyby mi bylo pět," zasmála jsem se po několika minutách bezpracného valčíku.
"Nevypadáš na pět," zamumlal a na chviličku si mě přitáhl blíž, takže jsem měla nohy asi stopu od podlahy.
Alice zachytila při otáčce můj pohled a povzbudivě se usmála - já jsem jí úsměv oplatila. Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že se skutečně bavím… trochu.
"Dobře, tohle není tak špatné," připustila jsem.
Ale Edward se díval ke dveřím a jeho obličej byl rozhněvaný.
"Co se děje?" divila jsem se nahlas. Sledovala jsem jeho pohled, dezorientovaná otáčením, ale nakonec jsem viděla, co ho nahněvalo. Jacob Black, ne ve smokingu, ale v bílé košili s dlouhými rukávy a vázankou, vlasy uhlazené dozadu do obvyklého ohonu, křižoval parket směrem k nám.
Po prvním šoku jsem se nemohla ubránit tomu, že mi bylo Jacoba líto. Zcela jasně nebyl ve své kůži - musel si připadat příšerně trapně. Když se naše oči střetly, měl ve tváři omluvný výraz.
Edward tichoučce zavrčel.
"Chovej se slušně!" zasyčela jsem.
Edwardův hlas byl jízlivý. "Chce si s tebou poklábosit."
V tu chvíli k nám Jacob došel, rozpaky a omluva na jeho tváři byly ještě zjevnější.
"Ahoj, Bello, doufal jsem, že tu budeš." Ale znělo to, jako kdyby doufal v přesný opak. Úsměv měl však stejně vřelý jako vždycky.
"Ahoj, Jacobe," usmála jsem se na oplátku. "Co se děje?"
"Můžu ti přebrat partnerku?" zeptal se váhavě a poprvé pohlédl na Edwarda. Byla jsem šokovaná, když jsem si všimla, že Jacob nemusí vzhlížet vzhůru. Musel vyrůst dobrých patnáct centimetrů od doby, kdy jsem ho viděla poprvé.
Edwardův obličej byl klidný, jeho výraz bezbarvý. Místo odpovědi mě opatrně postavil na nohy a o krok ustoupil.
"Díky," řekl Jacob mile.
Edward jenom přikývl a napjatě se na mě podíval, než se otočil k odchodu.
Jacob mi položil ruce kolem pasu a já jsem natáhla ruce, abych mu je položila na ramena.
"Páni, Jacobe, kolik teď měříš?"
"Metr osmdesát osm," odpověděl hrdě.
Netančili jsme doopravdy - moje noha to znemožňovala. Jen jsme se tak pohupovali ze strany na stranu, ale nehýbali jsme nohama. Docela to stačilo; Jacob po nedávném růstovém spurtu vypadal vyčouhle a neohrabaně; pravděpodobně nebyl o nic lepší tanečník než já.
"Tak mi pověz, kde se tu dneska bereš?" zeptala jsem se bez skutečné zvědavosti. Když jsem vzala v úvahu Edwardovu reakci, dokázala jsem to uhodnout.
"Věřila bys, že mi táta zaplatil dvacku za lístek, abych šel na tvou stužkovanou?" přiznal, lehce zahanbený.
"Jo, věřila," zamumlala jsem. "No, doufám, že se aspoň bavíš. Viděl jsi tu nějakou holku, co by se ti líbila?" dobírala jsem si ho a podívala se ke skupině dívek, které stály vyrovnané podél stěny jako pastelové bonbony.
"Jo," přiznal. "Ale je zadaná."
Podíval se dolů, aby se na vteřinku setkal s mým zvědavým pohledem - pak jsme se oba podívali stranou, byli jsme na rozpacích.
"Mimochodem, vážně jsi moc hezká," dodal plaše.
"Hm, dík. Tak proč ti Billy zaplatil, abys sem přišel?" zeptala jsem se honem, ačkoliv jsem znala odpověď.
Jacob se nezdál vděčný za změnu tématu; zase se rozpačitě podíval stranou. "Říkal, že je to 'bezpečné' místo, kde si s tebou můžu promluvit. Přísahám, že ten starouš přichází o rozum."
Slabě jsem se připojila k jeho smíchu.
"Slíbil mi totiž, že když ti něco povím, opatří mi ten hlavní brzdový válec, který potřebuju," přiznal s rozpačitým úsměvem.
"Tak mi to pověz. Chci, abys to auto dokončil," usmála jsem se na něj. Alespoň že Jacob ničemu z toho nevěří. To situaci trochu usnadňovalo. Edward, opřený o zeď, sledoval můj obličej, jeho vlastní tvář byla bez výrazu. Viděla jsem jednu druhačku v růžových šatech, jak ho pozoruje s nesmělými úvahami, ale nezdálo se, že by si jí všímal.
Jacob se zase podíval stranou, zahanbený. "Nenaštvi se, ano?"
"Na tebe bych se nikdy naštvat nedokázala, Jacobe," ujistila jsem ho. "Nebudu se zlobit ani na Billyho. Prostě mi pověz, co máš."
"No - je to tak hloupé, omlouvám se, Bello - ale on chce, aby ses rozešla se svým klukem. Požádal mě, abych tě o to výslovně poprosil." Zavrtěl znechuceně hlavou.
"Ty pověry se ho drží, co?"
"Jo. To byla voda na jeho mlýn, když ses zranila tam ve Phoenixu. Nevěřil…" Jacob se rozpačitě odmlčel.
Přimhouřila jsem oči. "Upadla jsem."
"Já to vím," řekl Jacob rychle.
"Myslí si, že za moje zranění může Edward." Nebyla to otázka, a navzdory svému slibu jsem byla rozzlobená.
Jacob se mi nechtěl podívat do očí. Už jsme se ani neobtěžovali kývat se do hudby, ačkoliv mě stále držel rukama kolem pasu a já jsem ho držela kolem krku.
"Podívej, Jacobe, já vím, že tomu Billy pravděpodobně neuvěří, ale jen abys to věděl." Podíval se teď na mě, když slyšel, jak mluvím vážně a naléhavě. "Edward mi opravdu zachránil život. Kdyby nebylo Edwarda a jeho otce, byla bych už mrtvá."
"Já vím," tvrdil a zdálo se, že se ho má upřímná slova opravdu dotkla. Možná bude schopen přesvědčit Billyho aspoň o tomhle.
"Hele, je mi líto, že jsi sem musel přijít a tohle udělat, Jacobe," omlouvala jsem se. "Každopádně dostaneš svou součástku, je to tak?"
"Jo," zamumlal. Ale nepřestával se tvářit zahanbeně… a naštvaně.
"Ještě něco?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Zapomeň na to," zamumlal, "najdu si práci a ušetřím si peníze sám."
Zírala jsem na něj, dokud se mi nepodíval do očí. "Tak to vyklop, Jacobe."
"Je to hrozné."
"To nevadí. Řekni mi to," naléhala jsem.
"Dobře… ale ježíš, zní to děsně." Zavrtěl hlavou. "Říkal, abych ti pověděl, ne, abych tě varoval, že se - a tohle jsou jeho slova, ne moje -" zvedl jednu ruku a naznačil ve vzduchu uvozovky - "budeme dívat." Sledoval obezřetně moji reakci.
Znělo to jako z nějakého filmu o mafii. Zasmála jsem se.
"Je mi líto, žes to musel podstoupit, Jacobe," zahihňala jsem se.
"Tolik mi to zas nevadí," usmál se úlevně. Uznale přejel pohledem po mých šatech. "Takže co, mám mu říct, aby si sakra nechal svoje rozumy?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne," povzdechla jsem si. "Pověz mu, že děkuju. Vím, že to myslí dobře."
Píseň skončila a já jsem spustila ruce.
Stále mě držel kolem pasu a pohlédl na mou bolavou nohu. "Chceš ještě tancovat? Nebo ti můžu pomoct někam se dostat?"
Edward odpověděl za mě. "To je v pořádku, Jacobe. Já ji odsud odvedu."
Jacob se lekl a zíral vykuleně na Edwarda, který stál hned vedle nás.
"Ahoj, já jsem tě tam neviděl," zamumlal. "Tak se zase uvidíme, Bello." Ustoupil a váhavě zamával.
Usmála jsem se. "Jo, uvidíme se později."
"A promiň," řekl ještě, než se otočil ke dveřím.
Edwardovy paže se kolem mě ovinuly, jak začala další písnička. Bylo to trochu rychlé tempo na pomalé tancování, ale to mu, zdá se, nevadilo. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a byla jsem spokojená.
"Cítíš se líp?" škádlila jsem ho.
"Ani ne," řekl lakonicky.
"Nezlob se na Billyho," povzdechla jsem si. "Jen si o mě dělá starosti kvůli Charliemu. Není to nic osobního."
"Já se nezlobím na Billyho," opravil mě úsečně. "Ale jeho syn mě otravuje."
Odtáhla jsem se, abych se na něj podívala. Jeho obličej byl velmi vážný.
"Proč?"
"Zaprvé, přinutil mě porušit slib."
Zírala jsem na něj zmateně.
Pousmál se. "Slíbil jsem, že tě dneska večer nepustím," vysvětloval.
"Aha. No, já ti odpouštím."
"Díky. Ale je tu ještě něco," zamračil se Edward.
Trpělivě jsem čekala.
"Řekl, že jsi hezká," pokračoval konečně a mračil se jako kakabus. "To je prakticky urážka, vzhledem k tomu, jak ti to dneska sluší. Jsi mnohem víc než krásná."
Zasmála jsem se. "Možná jsi trochu zaujatý."
"V tom to určitě není. Navíc mám vynikající zrak."
Znovu jsme kroužili, moje nohy na jeho, jak mě tiskl k sobě.
"Vysvětlíš už mi konečně důvod toho všeho?" zeptala jsem se.
Napřed se na mě zmateně podíval a pak změnil směr, vytáčel mě davem k zadním dveřím tělocvičny. Všimla jsem si Jessiky a Mika, jak spolu tančí a zvědavě na mě zírají. Jessica zamávala a já jsem se rychle usmála zpátky. Byla tam také Angela, vypadala přešťastně v náruči malého Bena Cheneyho; nepřestávala se mu dívat očí, i když byly o hlavu níž než ty její. Lee se Samanthou a Lauren s Connerem se po nás taky dívali; dokázala jsem pojmenovat každý obličej, který kroužil kolem mě. A pak jsme byli venku, v studeném, matném světle blednoucího západu slunce.
Jakmile jsme osaměli, vzal mě do náruče a nesl mě temným školním areálem, až došel k lavičce ve stínu stromů. Posadil se tam a houpal mě v náručí. Měsíc už vyšel, byl vidět skrze průsvitné mraky a Edwardův obličej bledě zářil v jeho bílém světle. Edward měl rty semknuté a tvářil se ustaraně.
"Tak o co tu jde?" naléhala jsem tiše.
Ignoroval mě, zíral nahoru k měsíci.
"Zase stmívání," zamumlal. "Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit."
"Některé věci skončit nemusí," zamumlala jsem skrz zuby, okamžitě napjatá.
Povzdechl si.
"Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost," řekl pomalu, konečně odpovídaje na mou otázku, "protože nechci, abys o něco přišla. Nechci, aby ti moje přítomnost cokoliv brala, pokud tomu mohu zabránit. Chci, abys byla člověk. Chci, aby tvůj život pokračoval, jako kdybych já zemřel v roce devatenáct set osmnáct, jak jsem měl."
Zachvěla jsem se při jeho slovech a pak jsem hněvivě zavrtěla hlavou. "V jakém podivném paralelním rozměru bych já kdy šla na stužkovací slavnost z vlastní svobodné vůle? Kdybys nebyl tisíckrát silnější než já, nikdy bych nedovolila, aby ti tohle prošlo."
Krátce se usmál, ale oči měl smutné. "Nebylo to tak zlé, sama jsi to říkala."
"To proto, že jsem byla s tebou."
Na chvilku jsme mlčeli; díval se na měsíc a já jsem se dívala na něj. Přála jsem si, abych mu nějak dokázala vysvětlit, že mě ten obyčejný, normální lidský život skoro nezajímá.
"Povíš mi něco?" zeptal se a podíval se na mě s lehkým úsměvem.
"Už jsem ti někdy něco nepověděla?"
"Jenom mi slib, že mi to povíš," trval na svém a usmíval se.
Věděla jsem, že toho budu téměř okamžitě litovat. "Dobrá."
"Zdála ses upřímně překvapená, když jsi zjistila, že tě beru sem," začal.
"Byla jsem," přerušila jsem ho.
"Přesně," souhlasil. "Ale musela jsi mít nějakou jinou teorii… jsem zvědavý - proč sis myslela, že tě tak strojím?"
Ano, okamžitá lítost. Našpulila jsem rty a váhala s odpovědí. "Nechci ti to říct."
"Slíbilas to," namítl.
"Já vím."
"V čem je problém?"
Věděla jsem, že si myslí, že mi brání obyčejné rozpaky. "Myslím, že tě to rozzlobí - nebo rozesmutní."
Obočí se mu stáhlo, jak si to promýšlel. "Pořád to chci vědět. Prosím!"
Povzdechla jsem si. Čekal.
"No… předpokládala jsem, že jde o nějakou… událost. Ale nenapadlo mě, že to bude nějaká banální lidská záležitost… stužkovací slavnost!" ušklíbla jsem se.
"Lidská?" zeptal se bezvýrazně. Zachytil se klíčového slova.
Sklopila jsem pohled na své šaty a pohrávala si v prstech s kouskem šifonu. Mlčky čekal.
"Dobře," vyhrkla jsem. "Takže jsem doufala, že sis to třeba rozmyslel… že mě nakonec přece jen změníš."
Přes obličej mu přeběhl tucet emocí. Některé jsem poznala: hněv… bolest… a pak se zdálo, že se sebral a zatvářil se pobaveně.
"Ty sis myslela, že je to událost, kdy se vyžaduje společenský oděv, ano?" žertoval a dotkl se přitom klopy svého smokingového saka.
Zamračila jsem se, abych skryla své rozpaky. "Nevím, jak tyhle věci fungují. Mně se to alespoň zdá rozumnější než stužkovací slavnost." Pořád se usmíval. "To není legrace," řekla jsem.
"Ne, máš pravdu, není," souhlasil a jeho úsměv pohasl. "Radši bych to ovšem považoval za vtip, než abych věřil, že to myslíš vážně."
"Ale já jsem vážná."
Zhluboka si povzdechl. "Já vím. A opravdu to chceš?"
Do očí se mu vrátila bolest. Kousla jsem se do rtu a přikývla.
"Tak rozhodnutá, aby tohle byl konec," zamumlal téměř pro sebe, "aby tohle byl soumrak tvého života, ačkoliv tvůj život sotva začal. Jsi odhodlaná všeho se vzdát."
"Není to konec, je to začátek," nesouhlasila jsem šeptem.
"Já za to nestojím," řekl smutně.
"Pamatuješ, když jsi mi řekl, že se nevidím taková, jaká doopravdy jsem?" zeptala jsem se a zvedla obočí. "Zjevně trpíš stejnou slepotou."
"Já vím, co jsem."
Povzdechla jsem si.
Ale jeho těkavá nálada se přesunula na mě. Našpulil rty a jeho oči byly zkoumavé. Dlouho se mi díval do obličeje.
"Takže teď jsi připravená?" zeptal se.
"Ehm," polkla jsem. "Ano?"
Usmál se a pomalu naklonil hlavu, až se mi jeho studené rty otřely o kůži těsně pod koutkem čelisti.
"Právě teď?" zašeptal a jeho dech mi studeně vanul na krk. Proti své vůli jsem se zachvěla.
"Ano," zašeptala jsem, aby se mi hlas nestačil zlomit. Kdyby si myslel, že blafuju, byl by zklamaný. Ale já už jsem se rozhodla a svým rozhodnutím jsem si bylo jistá. Nezáleželo na tom, že mám tělo ztuhlé jako prkno, ruce zaťaté v pěsti, dýchání nepravidelné…
Temně se zachechtal a odklonil se. Opravdu se zatvářil zklamaně.
"Přece nemůžeš vážně věřit, že bych se tak snadno poddal," nadhodil výsměšným tónem.
"Dívka může snít."
Povytáhl obočí. "O tomhle ty sníš? Že z tebe bude netvor?"
"Ne tak docela," řekla jsem a zamračila se, jaké slovo použil. Netvor, to snad ne. "Hlavně sním o tom, že už s tebou budu napořád."
Jeho výraz se změnil, zjihl a zesmutněl nad lehkou bolestí v mém hlasu.
"Bello." Konečky prstů mi zlehka přejížděl po rtech. "Já s tebou zůstanu - to ti nestačí?"
Usmála jsem se pod jeho dotykem. "Jen prozatím."
Zamračil se nad mou zarytostí. Nikdo dnes večer nechtěl ustoupit. Zhluboka vydechl, znělo to skoro jako zavrčení.
Pohladila jsem ho po tváři. "Podívej," řekla jsem. "Miluju tě víc než cokoliv na světě. To nestačí?"
"Ano, to stačí," odpověděl s úsměvem. "Stačí to navždy."
A sklonil se a znovu mi přitiskl studené rty na krk.

24. kapitola - Slepá ulička:)1-Stmívání

5. září 2010 v 19:22 | Ashley |  Knihy
24. SLEPÁ ULIČKA
Moje oči se otevřely do jasného, bílého světla. Byla jsem v neznámém bílém pokoji. Stěnu vedle mě zakrývaly dlouhé vertikální žaluzie; oslnivá světla nad mnou hlavou mě oslepovala. Ležela jsem na tvrdé hrbolaté posteli s postranicemi. Polštáře byly ploché a hrudkovité. Někde blízko se ozývalo znepokojivé pípání. Doufala jsem, že to znamená, že jsem stále naživu. Smrt by neměla být tak nepohodlná.
Po rukách se mi kroutily průhledné hadičky a něco jsem měla přelepené přes obličej, pod nosem. Zvedla jsem ruku, abych to odtrhla.
"Ne, nedělej to." A studené prsty mě chytily za ruku.
"Edwarde?" Otočila jsem lehce hlavu a jeho nádherný obličej byl jen pár centimetrů od mého, brada mu spočívala na kraji polštáře. Znovu jsem si uvědomila, že jsem naživu, tentokrát s vděčností a rozjařením. "Ach Edwarde, mně je to tak líto!"
"Pšššš," tišil mě. "Už je všechno v pořádku."
"Co se stalo?" Nemohla jsem se jasně rozpomenout a moje mysl se mi vzpírala, jak jsem se snažila si to vybavit.
"Málem jsem přišel příliš pozdě. Mohl jsem přijít příliš pozdě," šeptal zmučeným hlasem.
"Byla jsem tak hloupá, Edwarde. Myslela jsem, že má mou maminku."
"Všechny nás oklamal."
"Musím zavolat Charliemu a mamince," uvědomila jsem si skrze mlhu.
"Alice jim zavolala. Renée je tady - no, tady v nemocnici. Právě si šla pro něco k jídlu."
"Ona je tady?" Snažila jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a jeho ruka mě něžně přitlačila do polštářů.
"Brzy se vrátí," slíbil. "A ty musíš zůstat v klidu."
"Ale co jsi jí řekl?" panikařila jsem. Nepotřebovala jsem, aby mě uklidňoval. Moje maminka je tady a já se zotavuju z útoku upíra. "Co jsi jí řekl, proč že jsem tady?"
"Spadla jsi ze dvou křídel schodů a propadla jsi oknem." Odmlčel se. "Musíš uznat, že se to mohlo stát."
Povzdechla jsem si, a bolelo to. Zírala jsem na své tělo pod prostěradlem, na svou nohu, která vypadala jako velký špalek.
"Jak špatně na tom jsem?" zeptala jsem se.
"Máš zlomenou nohu, čtyři zlomená žebra, pár tržných ran na hlavě, modřiny ti pokrývají každý centimetr kůže a ztratila jsi hodně krve. Dali ti několik transfúzí. Nelíbilo se mi to - na chvíli ti to úplně pokazilo osobní vůni."
"To pro tebe musela být příjemná změna."
"Ne, mám rád, jak voníš."
"Jak jsi to provedl?" zeptala jsem se tiše. Věděl okamžitě, co myslím.
"Nevím jistě." Uhnul pohledem od mých udivených očí, zvedl mi z postele ruku zabalenou do gázy a podržel ji něžně ve své, opatrný, aby nepřerušil drátěné napojení na jeden z monitorů.
Čekala jsem trpělivě na zbytek.
Povzdechl si, aniž by opětoval můj pohled. "Bylo nemožné… přestat," zašeptal. "Nemožné. Ale dokázal jsem to." Nakonec vzhlédl s pousmáním. "Musím tě milovat."
"Nechutnám tak dobře, jak voním?" Oplatila jsem mu úsměv. Obličej mě z toho bolel.
"Chutnáš ještě líp - líp, než jsem si představoval."
"Promiň," omlouvala jsem se.
Zvedl oči ke stropu. "Ze všech věcí se omlouváš zrovna za tohle."
"Za co bych se měla omlouvat?"
"Za to, žes mě o sebe málem navždy připravila."
"Promiň," omlouvala jsem se znovu.
"Vím, proč jsi to udělala." Jeho hlas byl uklidňující. "Samozřejmě to i tak byl holý nerozum. Měla jsi počkat na mě, měla jsi mi to říct."
"Nepustil bys mě."
"Ne," souhlasil nasupeným tónem, "nepustil."
Začaly se mi vracet nějaké velmi nepříjemné vzpomínky. Otřásla jsem se a pak jsem sebou škubla.
Okamžitě zpozorněl. "Bello, co se děje?"
"Co se stalo s Jamesem?"
"Když jsem ho od tebe odtáhl, Emmett s Jasperem se o něj postarali." V jeho hlasu zazníval tón rozzuřené lítosti.
To mě zmátlo. "Neviděla jsem tam Emmetta ani Jaspera."
"Museli opustit místnost… bylo tam moc krve."
"Ale tys zůstal."
"Ano, já jsem zůstal."
"A Alice a Carlisle…" řekla jsem udiveně.
"Oni tě taky mají rádi, víš."
Záblesk bolestných obrazů z posledního setkání s Alicí mi něco připomněl. "Viděla Alice tu pásku?" zeptala jsem se úzkostně.
"Ano." Nový zvuk mu zatemnil hlas, čišela z něj čirá nenávist.
"Ona byla vždycky ve tmě, proto si nic nepamatovala."
"Já vím. Ona to teď chápe." Hlas měl vyrovnaný, ale jeho obličej byl brunátný zuřivostí.
Snažila jsem se dotknout se volnou rukou jeho obličeje, ale něco mě zadrželo. Podívala jsem se dolů a viděla jsem, jak mě tahá za ruku nitrožilní sonda.
"Br," škubla jsem sebou.
"Co je?" zeptal se úzkostlivě - trochu jsem ho tím vytrhla z jeho nálady, ale ne dost. V očích měl pořád ten neutěšený pohled.
"Jehla," vysvětlila jsem a zvedla jsem oči, abych se na ni nemusela dívat. Soustředila jsem se na zkroucenou desku na stropě a snažila jsem se zhluboka dýchat navzdory bolesti v žebrech.
"Bojí se jehly," zamumlal pro sebe šeptem a zavrtěl hlavou. "To snad ne. Sadistický upír, dychtivý umučit ji k smrti, jistě, žádný problém, uteče, aby se s ním setkala. Jehla do žíly, naproti tomu…"
Obrátila jsem oči v sloup. S potěšením jsem zjistila, že alespoň tahle reakce nebolí. Rozhodla jsem se změnit téma.
"Proč jsi tady ty?" zeptala jsem se.
Zíral na mě, v očích se mu vystřídaly napřed zmatení a pak bolest. Obočí se mu stáhlo k sobě, jak se zamračil. "Chceš, abych odešel?"
"Ne!" protestovala jsem okamžitě, zděšená tou představou. "Ne, chtěla jsem říct, proč si moje matka myslí, že jsi tady? Musím mít historku připravenou, než se vrátí."
"Aha," pochopil a jeho mramorové čelo se zase vyhladilo. "Přijel jsem do Phoenixu, abych si s tebou rozumně promluvil a přesvědčil tě, aby ses vrátila do Forks." Jeho široké oči byly tak vážné a upřímné, že jsem jim téměř sama uvěřila. "Souhlasila jsi, že se se mnou setkáš a vydala ses do hotelu, kde jsem bydlel s Carlislem a Alicí - samozřejmě jsem tam byl s rodičovským dohledem," dodal ctnostně, "ale ty jsi cestou do mého pokoje zakopla na schodech a… no, zbytek znáš. Nemusíš si ovšem pamatovat žádné podrobnosti, máš dobrou výmluvu, pokud jde o nejasnosti v detailech."
Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. "Ta historka má pár trhlin. Jako třeba žádná rozbitá okna."
"Ne tak docela," řekl. "Alice si to užila, skoro až moc, když vyráběla důkazy. O všechno se postarala velmi přesvědčivě - pravděpodobně bys ten hotel mohla žalovat, kdybys chtěla. Nemusíš se ničeho obávat," slíbil a pohladil mě po tváři lehoučkým dotykem. "Tvoje jediná starost teď je, aby ses rychle uzdravila."
Nebyla jsem na tom tak zle, pokud jde o bolest nebo omámení z léků, abych nereagovala na jeho dotyk. Pípání monitoru kolísavě poskakovalo - teď už nebyl jediný, kdo mohl slyšet, co moje srdce vyvádí.
"To bude trapas," zamumlala jsem si pro sebe.
Zachechtal se a do očí se mu vloudil zkoumavý pohled. "Hmm, tak si říkám…" prohodil.

24. kapitola - Slepá ulička:)2-Stmívání

5. září 2010 v 19:22 | Ashley |  Knihy
Pomalu se naklonil dopředu; pípající zvuk se divoce zrychlil, než se mě jeho rty vůbec dotkly. Ale když to udělaly, ačkoliv s nejněžnějším tlakem, pípání ustalo docela.
Okamžitě se stáhl, jeho úzkostný výraz se změnil v úlevu, když monitor informoval o tom, že mi srdce znovu nastartovalo.
"Zdá se, že s tebou budu muset být ještě opatrnější než obvykle," zamračil se.
"Nebyla jsem hotová s líbáním," stěžovala jsem si. "Tohle mi nedělej."
Usmál se a sklonil se, aby mě zlehka políbil. Monitor zdivočel.
Ale pak se jeho rty napjaly. Odtáhl se.
"Myslím, že slyším tvou matku," řekl zase s úsměvem.
"Neopouštěj mě," vykřikla jsem, jak mě zaplavila iracionální vlna paniky. Nemohla jsem ho nechat jít - mohl by mi zase zmizet.
Kratičkou chviličku sledoval hrůzu v mých očích. "Neodejdu," slíbil vážně a pak se usmál. "Zdřímnu si."
Přesunul se z tvrdé plastové židle vedle mě na tyrkysové koženkové polohovací křeslo v nohách postele, celý se na ně natáhl a zavřel oči. Byl dokonale nehybný.
"Nezapomeň dýchat," zašeptala jsem sarkasticky. Zhluboka se nadechl, oči stále zavřené.
Už jsem slyšela maminku. Mluvila s někým, možná se sestrou, a zdálo se, že je unavená a nahněvaná. Chtěla jsem vyskočit z postele a běžet k ní, uklidnit ji, ujistit, že je všechno v pořádku. Ale vyskočit jsem nebyla schopná, a tak jsem trpělivě čekala.
Dveře se otevřely na štěrbinu a ona opatrně strčila hlavu dovnitř.
"Mami!" zašeptala jsem, hlas plný lásky a úlevy.
Podívala se na Edwardovo klidné tělo na křesle a po špičkách přešla k mé posteli.
"On nikdy neodchází, že ne?" zamumlala si pro sebe.
"Mami, já tě tak ráda vidím!"
Sklonila se, aby mě něžně objala, a cítila jsem, jak mi na tváře padají horké slzy.
"Bello, já jsem byla tak rozčilená!"
"Moc mě to mrzí, mami. Ale teď už je všechno v pohodě, je to v pořádku," uklidňovala jsem ji.
"Hlavně jsem ráda, že tě konečně vidím s otevřenýma očima." Posadila se na kraj mé postele.
Najednou jsem si uvědomila, že nemám vůbec ponětí, co je za den. "Jak dlouho jsem je měla zavřené?"
"Je pátek, holčičko, nějakou dobu jsi byla v bezvědomí."
"Pátek?" Byla jsem šokovaná. Snažila jsem se vzpomenout, co bylo za den, když… ale nechtěla jsem na to myslet.
"Museli tě nějakou dobu držet pod sedativy, holčičko - máš spoustu zranění."
"Já vím." Cítila jsem je.
"Máš štěstí, že tam byl doktor Cullen. Je to tak milý člověk… ovšem velmi mladý. A vypadá spíš jako model než jako lékař…"
"Seznámila ses s Carlislem?"
"A Edwardovou sestrou Alicí. Je to roztomilá dívka."
"To je," souhlasila jsem horlivě.
Pohlédla přes rameno na Edwarda, ležícího na křesle s očima zavřenýma. "Neřekla jsi mi, že máš ve Forks tak dobré přátele."
Schoulila jsem se a pak zasténala.
"Co bolí?" zeptala se úzkostně a otočila se zpátky ke mně. Edwardovy oči šlehly do mého obličeje.
"Už je to dobré," uklidňovala jsem je. "Jenom si musím pamatovat, že se nemám hýbat." Edward se zase ponořil do svého předstíraného spánku.
Využila jsem matčiny momentální rozptýlenosti, abych zabránila tomu, že se téma hovoru vrátí k mému neupřímnému chování. "Kde je Phil?" zeptala jsem se rychle.
"Na Floridě - ach, Bello! To nikdy neuhodneš! Právě když už jsme chtěli odjet, nejlepší zpráva!"
"Dali mu smlouvu?" uhodla jsem.
"Ano! Jak jsi to uhodla? Suns, věřila bys tomu?"
"To je skvělé, mami," řekla jsem tak nadšeně, jak jen jsem dokázala, ačkoliv jsem měla pramalou představu, co to znamená.
"A Jacksonville se ti bude moc líbit," horovala, zatímco jsem na ni prázdně zírala. "Měla jsem trošku starosti, když Phil začal mluvit o Akronu, s tím sněhem a vším, protože víš, jak nenávidím zimu, ale teď Jacksonville! Tam je pořád sluníčko a ta vlhkost opravdu není tak strašná. Našli jsme úžasný dům, žlutý, s bílými rámy a verandou, jak v nějakém starém filmu, a ten velký dub, co tam je, a je to jenom pár minut od oceánu, a budeš mít vlastní koupelnu -"
"Počkej, mami!" přerušila jsem ji. Edward měl stále oči zavřené, ale vypadal příliš napjatě, aby se mu dalo věřit, že spí. "O čem to mluvíš? Já na Floridu nepojedu. Žiju ve Forks."
"Ale to už nemusíš, hlupáčku," zasmála se. "Phil teď bude moct být mnohem víc doma… hodně jsme o tom mluvili, já to udělám tak, že na zápasy venku se budu střídat, polovinu času strávím s tebou, polovinu s ním."
"Mami," váhala jsem, přemítala, jak se v téhle situaci zachovat co nejdiplomatičtěji. "Já chci žít ve Forks. Už jsem si zvykla ve škole a mám tam pár kamarádek -" ale ona pohlédla znovu k Edwardovi, když jsem se zmínila o přátelích, takže jsem to zkusila jinak "- a Charlie mě potřebuje. Je tam úplně sám a vůbec neumí vařit."
"Ty chceš zůstat ve Forks?" zeptala se udiveně. Ta představa pro ni byla nepochopitelná. A pak bleskla očima zpátky k Edwardovi. "Proč?"
"Říkala jsem ti - škola, Charlie - au!" trhla jsem sebou. Špatný nápad.
Její ruce nade mnou bezmocně těkaly, snažily se najít bezpečné místo, kde mě pohladit. Podařilo se jí to na čele; nebylo obvázané.
"Bello, drahoušku, ty Forks nenávidíš," připomněla mi.
"Není to tak zlé."
Zamračila se a podívala se na Edwarda a zase zpátky na mě, tentokrát velmi významně.
"Je v tom ten kluk?" zašeptala.
Otevřela jsem pusu, abych zalhala, ale její oči se mi pátravě dívaly do obličeje a já jsem pochopila, že by to prokoukla.
"To taky," přiznala jsem. Není nutné přiznávat, jak velkou v tom hraje roli. "Měla jsi čas si s ním popovídat?" zeptala jsem se.
"Ano," zaváhala a dívala se na jeho dokonale nehybnou postavu. "A chci o tom s tebou mluvit."
No nazdar. "O čem?" zeptala jsem se.
"Myslím, že je ten chlapec do tebe zamilovaný," žalovala tichým hlasem.
"Taky si to myslím," vyznala jsem.
"A co ty cítíš k němu?" Jenom chabě skrývala zvědavost, která s ní cloumala.
Povzdechla jsem si a podívala se stranou. Ačkoliv jsem měla svou maminku moc ráda, tenhle rozhovor jsem s ní nechtěla vést. "Jsem do něj pěkně zblázněná." Tak - to znělo jako něco, co by mohla říct dospívající holka o svém prvním klukovi.
"No, zdá se být velmi milý, a panebože, je neuvěřitelně hezký, ale ty jsi tak mladá, Bello…" Její hlas byl nejistý; pokud jsem si pamatovala, tohle bylo poprvé od doby, kdy mi bylo osm, kdy se přiblížila k tomu, že se snažila vystupovat jako rodičovská autorita. Poznala jsem ten rozumný, ale pevný tón hlasu z řečí, které jsem s ní vedla o mužích.
"Já to vím, mami. Nedělej si s tím hlavu. Je to jenom zamilovanost," uklidňovala jsem ji.
"To je pravda," souhlasila spokojeně.
Pak si povzdechla a provinile pohlédla přes rameno na velké, kulaté hodiny na stěně.
"Potřebuješ odejít?"
Kousla se do rtu. "Phil by měl za chviličku volat… nevěděla jsem, kdy se vzbudíš…"
"V pohodě, mami," snažila jsem se krotit úlevu, abych nezranila její city. "Nebudu sama."
"Brzy se vrátím. Spala jsem tu, víš," oznámila a bylo vidět, že je na sebe pyšná.
"Ale mami, to přece nemusíš! Můžeš spát doma - vůbec si toho nevšimnu." Víření léků proti bolesti v mozku mi ztěžovalo soustředění i teď, ačkoliv jsem zjevně spala několik dní.
"Byla jsem moc nervózní," přiznala rozpačitě. "V sousedství došlo k nějakému zločinu a já jsem tam nerada sama."
"Ke zločinu?" zeptala jsem se poplašeně.
"Někdo se vloupal do toho tanečního studia za rohem a vypálil ho do základů - vůbec nic tam nezbylo! A přímo před ním nechali stát ukradené auto. Pamatuješ, když jsi tam chodila tančit, drahoušku?"
"Pamatuju," zachvěla jsem se a škubla sebou.
"Můžu tu zůstat, děťátko, jestli mě potřebuješ."
"Ne, mami, budu v pořádku. Edward tu bude se mnou."
Podívala se, jako kdyby právě to mohl být důvod, proč chce zůstat. "Vrátím se večer." Znělo to jako slib, stejně tak to ale mohlo být varování; koukla při těch slovech na Edwarda.
"Mám tě ráda, mami."
"Já tě mám taky ráda, Bello. Snaž se být opatrnější, když chodíš, miláčku, nechci tě ztratit."
Edwardovy oči zůstávaly zavřené, a po tváři mu přejel široký úsměv.
V tu chvíli dovnitř přispěchala sestra, aby zkontrolovala všechny moje hadičky a dráty. Maminka mi dala pusu na čelo, poklepala na mou zafačovanou ruku a odešla.
Sestra kontrolovala výpis ze srdečního monitoru.
"Cítíš úzkost, děvenko? Tvoje tepová frekvence se tady trochu zvýšila."
"Je mi dobře," ujistila jsem ji.
"Povím tvé ošetřující sestře, že jsi vzhůru. Za chviličku se na tebe přijde podívat."
Jakmile zavřela dveře, Edward byl vedle mě.
"Tys ukradl auto?" zvedla jsem obočí.
Usmál se bez stopy kajícnosti. "Bylo to dobré auto, velmi rychlé."
"Jaké bylo zdřímnutí?" zeptala jsem se.
"Zajímavé." Oči se mu zúžily.
"Cože?"
Odpovídal s očima sklopenýma. "Jsem překvapený. Myslel jsem, že Florida… a tvoje matka… no, myslel jsem, že si to přeješ."
Nechápavě jsem na něj zírala. "Ale ty bys na Floridě musel trčet celý den uvnitř. Mohl bys vycházet jenom v noci, jako skutečný upír."
Zlehka se pousmál, ale jen trochu. A pak jeho obličej zvážněl. "Já bych zůstal ve Forks, Bello. Nebo na nějakém podobném místě," vysvětloval. "Někde, kde už bych ti nemohl ubližovat."
Zpočátku mi to nedocházelo. Pořád jsem na něj tupě zírala a slova jedno po druhém zapadala na místo v mé hlavě jako příšerná skládačka. Sotva jsem si uvědomovala bušení srdce, které zrychlovalo, ovšem jak mi začal docházet dech, byla jsem si vědoma ostré bolesti v protestujících žebrech.
Nic neříkal; díval se mi opatrně do tváře, zatímco mě drtila bolest, která neměla nic co dělat se zlámanými kostmi, bolest, která byla nekonečně horší.
A pak do místnosti energicky vešla další sestra. Edward seděl klidně jako kámen, zatímco ona chvilku zkušeným okem sledovala můj výraz, než se otočila k monitorům.
"Čas na další léky proti bolesti, srdíčko?" zeptala se laskavě a poklepala na přívod kapačky.
"Ne, ne," zamumlala jsem a snažila se, aby mi na hlasu nebylo poznat utrpení. "Nic nepotřebuju." Nemohla jsem si dovolit zavřít teď oči.
"Není nutné hrát si na hrdinu, zlatíčko. Bude lepší, když se nebudeš tak vyčerpávat; potřebuješ si odpočinout." Čekala, ale já jsem jen zavrtěla hlavou.
"Dobře," povzdechla si. "Zmačkni tlačítko, až budeš chtít."
Vrhla jeden přísný pohled na Edwarda a jeden starostlivý na přístroje; pak odešla.
V tu ránu jsem měla na tváři jeho studené ruce; zírala jsem na něj s očima vytřeštěnýma.
"Pššš, Bello, uklidni se."
"Neopouštěj mě," prosila jsem ho zlomeným hlasem.
"Neopustím," slíbil. "Teď si odpočiň, já pak zavolám sestru zpátky, aby ti dala léky."
Ale moje srdce nedokázalo zpomalit.
"Bello," pohladil mě úzkostně po tváři. "Já nikam nejdu. Budu přímo tady, dokud mě budeš potřebovat."
"Přísaháš, že mě neopustíš?" zašeptala jsem. Snažila jsem se ovládnout alespoň to lapání po dechu. Žebra se mi chvěla.
Vzal mi obličej do obou dlaní a naklonil se blíž. Jeho oči byly široké a vážné. "Přísahám."
Vůně jeho dechu byla uklidňující. Zdálo se, že zklidňuje i bolest, kterou mi působilo dýchání. Pořád se mi díval do očí, zatímco moje tělo se pomalu uvolňovalo a pípání se vrátilo k normálnímu rytmu. Jeho oči byly temné, dnes spíše černé než zlaté.
"Je to lepší?" zeptal se.
"Ano," odpověděla jsem opatrně.
Zavrtěl hlavou a nesrozumitelně si pro sebe něco zamumlal. Měla jsem dojem, že jsem pochytila slova "přehnaná reakce".
"Proč jsi to říkal?" zašeptala jsem a snažila se ovládnout hlas, aby se mi netřásl. "Už tě unavuje, muset mě pořád zachraňovat? Ty chceš, abych odjela?"
"Ne, nechci být bez tebe, Bello, samozřejmě, že ne. Měj rozum. A nevadí mi, když tě mám zachraňovat, ani v nejmenším - jenomže já jsem tě musel zachraňovat proto, že jsem tě sám vystavil nebezpečí… to kvůli mně jsi teď tady."
"Ano, to máš naprostou pravdu," zamračila jsem se. "Kvůli tobě jsem tady - živá."
"Spíš polomrtvá." Jeho hlas byl jenom zašeptáním. "Pohřbená v gáze a sádře a stěží schopná se hýbat."
"Já jsem nemluvila o své nejnovější zkušenosti, kdy mi hrozila smrt," odsekla jsem, jak rostla moje podrážděnost. "Myslela jsem na ty ostatní - můžeš si vybrat. Kdyby nebylo tebe, už bych hnila na hřbitově ve Forks."
Při mých slovech sebou trhl, ale utrápený pohled mu zůstal.
"To na tom ovšem nebylo to nejhorší," pokračoval šeptem. Choval se, jako kdybych nic neříkala. "Ani to, jak jsem tě tam viděl na podlaze… zhroucenou a zlomenou," hlas se mu zadrhl. "Ani to, že jsem si myslel, že jdu moc pozdě. A že jsem slyšel, jak křičíš bolestí - všechny ty nesnesitelné vzpomínky, které si s sebou ponesu po zbytek věčnosti. Ne, nejhorší byl ten pocit… to vědomí, že nedokážu přestat. Věřil jsem, že tě zabiju sám."
"Ale tys mě nezabil."
"Mohl jsem. Tak snadno."
Věděla jsem, že musím zůstat klidná… ale on se snažil sám sebe přemluvit, aby mě opustil, a mně se plíce chvěly panikou, která se snažila dostat se ven.
"Slib mi to," zašeptala jsem.
"Co?"
"Ty víš, co." Už jsem začínala být rozzlobená. On byl tak paličatě odhodlaný trvat na opaku.
Slyšel změnu v mém tónu. Jeho oči se napjaly. "Nezdá se, že jsem dost silný, abych se od tebe držel dál, a tak předpokládám, že si prosadíš svou… bez ohledu na to, jestli tě to zabíje, nebo ne," dodal hrubě.
"Fajn." Ovšem nic mi neslíbil - ta skutečnost mi neunikla. Paniku se mi moc potlačit nepodařilo; nezbývala mi síla, abych ovládla svůj hněv. "Říkal jsi mi, jak jsi přestal… teď chci vědět, proč," žádala jsem.
"Proč?" opakoval obezřetně.
"Proč jsi to udělal. Proč jsi prostě nedovolil, aby se ten jed rozšířil? Teď už bych byla jako ty."
Edwardovy oči jako by zmatněly a zčernaly a já jsem si vzpomněla, že to je něco, co jsem nikdy neměla vědět. Alice se musí velmi zaobírat věcmi, které se o sobě dozvěděla… nebo si v jeho blízkosti dávala velký pozor na své myšlenky - určitě neměl ponětí, že mě poučila o procesu přeměny v upíra. Byl překvapený a rozzuřilo ho to. Nozdry se mu rozšířily, jeho ústa vypadala, jako by byla vytesaná z kamene.
Nechystal se odpovědět, to mi bylo jasné.
"Uznávám, že jestli někdo nemá žádné zkušenosti s milostnými vztahy, pak jsem to já," řekla jsem. "Ale prostě mi připadá logické… že by si muž a žena měli být tak nějak rovni…, tedy, že jeden z nich se nemůže pořád vrhat střemhlav do nebezpečí a zachraňovat toho druhého. Musejí se zachraňovat navzájem."
Složil si paže po straně postele a položil si na ně bradu. Jeho výraz byl klidný, už svůj hněv ovládl. Zjevně usoudil, že se nezlobí na mě. Doufala jsem, že dostanu šanci Alici varovat dřív, než se s ní chytí on.
"Ty jsi mě zachránila," řekl tiše.
"Nemůžu být pořád Lois Laneová," stála jsem na svém. "Já chci být taky Superman."
"Nevíš, o co žádáš." Jeho hlas byl tichý, jeho oči zíraly upřeně na kraj povlaku na polštář.
"Myslím, že vím."
"Bello, to tedy nevíš. Měl jsem skoro devadesát let na to, abych si to promyslel, a pořád si nejsem jistý."
"Mrzí tě, že tě Carlisle zachránil?"
"Ne, to mě nemrzí." Odmlčel se, než pokračoval. "Ale můj život byl u konce. Já jsem se ničeho nevzdával."
"Ty jsi můj život. Jsi to jediné, co za žádnou cenu nechci ztratit." Už jsem se v tom zlepšovala. Bylo snadné přiznat, jak moc ho potřebuju.
On byl ovšem velmi klidný. Rozhodnutý.
"Já to nemůžu udělat, Bello. Neudělám ti to."
"Proč ne?" V krku mě škrábalo a slova nebyla tak hlasitá, jak jsem chtěla. "Neříkej mi, že je to moc těžké! Po dnešku, nebo to vlastně bylo před několika dny… stejně, po tom už by to měla být hračka."
Zíral na mě.
"A ta bolest?" zeptal se sarkasticky.
Pobledla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Ale snažila jsem se udržet svůj výraz, abych neukázala, jak jasně si pamatuju ten pocit… ten oheň v žilách.
"To je můj problém," řekla jsem. "Dokážu se s tím vypořádat."
"Statečnost beru, ale jen do chvíle, než se stává šílenstvím."
"O to tady nejde. Tři dny. No a co."
Edward se znovu zaškaredil, jak mu moje slova připomněla, že jsem informovanější, než chtěl. Dívala jsem se, jak potlačuje hněv. Zkoumavě se po mně podíval.
"Charlie?" zeptal se krátce. "Renée?"
Minuty ubíhaly v mlčení, jak jsem se snažila zodpovědět jeho otázku. Otevřela jsem pusu, ale nevyšel žádný zvuk. Zase jsem ji zavřela. Čekal a jeho výraz se stával vítězným, protože pochopil, že na tohle žádnou odpověď nemám.
"Podívej, o to tady taky nejde," zamumlala jsem nakonec; můj hlas byl tak nepřesvědčivý, jako vždycky, když jsem lhala. "Renée se vždycky rozhodovala podle toho, jak jí to vyhovovalo - jistě by mi dopřála to samé. A Charlie je odolný, je zvyklý být sám. Nemůžu se o něj starat napořád. Mám vlastní život, který musím žít."
"Přesně," odsekl. "A já ti ho neukončím."
"Jestli čekáš, až budu na smrtelné posteli, mám pro tebe novinu! Právě jsem tam byla!"
"Uzdravíš se," připomněl mi.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a přitom si nevšímala bolestivé křeče, kterou to spustilo. Dívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval. Na tváři mu bylo vidět, že nepřipustí žádný kompromis.
"Ne," řekla jsem pomalu. "Neuzdravím."
Čelo se mu zvrásnilo. "Samozřejmě, že se uzdravíš. Možná budeš mít jednu dvě jizvy…"
"Ty se pleteš," stála jsem na svém. "Já umřu."
"Vážně, Bello." Teď byl znepokojený. "Dostaneš se odsud za pár dnů. Nanejvýš za dva týdny."
Dívala jsem se po něm nasupeně. "Možná neumřu teď… ale jednou umřu. Každý den, každou minutu se tomu přibližuju. A zestárnu."
Zamračil se, jak mu došlo, co jsem chtěla říct, přitiskl si dlouhé prsty ke spánkům a zavřel oči. "Tak se to většinou stává. Tak by to mělo být. Tak by se to stalo, kdybych neexistoval - a já bych neměl existovat."
Zasupěla jsem. Překvapeně otevřel oči. "To je hloupost. To je jako jít k někomu, kdo právě vyhrál v loterii, vzít mu jeho peníze a říct, 'Hele, prostě se vrátíme k tomu, jak by to mělo být. Je to tak lepší.'A to neberu."
"Já jsem stěží výhra v loterii," zasténal.
"To je pravda. Ty jsi mnohem lepší."
Obrátil oči v sloup a rty mu ztvrdly. "Bello, o tomhle už nebudeme diskutovat. Odmítám tě odsoudit k věčné noci, a tím je to skončeno."
"Jestli si myslíš, že tohle je konec, tak mě moc dobře neznáš," varovala jsem ho. "Nejsi jediný upír, kterého znám."
Jeho oči zase zčernaly. "Alice by se neodvážila."
A podíval se tak hrozivě, že jsem tomu neochotně musela uvěřit - nedokázala jsem si představit nikoho dost statečného, aby se mu postavil.
"Alice už to viděla, viď?" hádala jsem. "Proto tě zlobí to, co říká. Ona ví, že budu jako ty… jednou."
"Nemá pravdu. Taky tě viděla mrtvou, a nesplnilo se to."
"To si počkáš, než já budu sázet proti Alici."
Dlouhou dobu jsme na sebe zírali. Bylo tam velké ticho, až na bzukot přístrojů, pípání, kapání, tikání velkých hodin na zdi. Nakonec jeho výraz zjihl.
"Tak kam jsme se to dostali?" přemítala jsem.
Bez humoru se zachechtal. "Myslím, že se tomu říká slepá ulička."
Povzdechla jsem si. "Au," zamumlala jsem.
"Jak se cítíš?" zeptal se a oči mu padly na tlačítko na sestru.
"Je mi fajn," lhala jsem.
"Nevěřím ti," řekl něžně.
"Neusnu."
"Potřebuješ si odpočinout. Všechno tohle hádání ti škodí."
"Tak to vzdej," nadhodila jsem.
"Pěkný pokus." Sáhl na tlačítko.
"Ne!"
Ignoroval mě.
"Ano?" zaskřípal reproduktor na zdi.
"Myslím, že jsme připraveni na další léky proti bolesti," řekl klidně a mého rozzuřeného výrazu si nevšímal.
"Pošlu tam sestru." Ten hlas zněl velmi znuděně.
"Nevezmu si je," prohlásila jsem.
Podíval se k sáčku s roztokem, který visel vedle mé postele. "Myslím, že tě nebudou žádat, abys něco polykala."
Tepová frekvence mi začala stoupat. Vyčetl strach v mých očích a frustrovaně si povzdechl.
"Bello, máš bolesti. Potřebuješ si odpočinout, aby ses mohla uzdravit. Proč jsi tak umíněná? Už do tebe nebudou zavádět další jehly."
"Já se nebojím jehel," zamumlala jsem. "Bojím se zavřít oči."
Pak se usmál svým pokřiveným úsměvem a vzal můj obličej do dlaní. "Říkal jsem ti, že nikam nejdu. Neboj se. Dokud ti to bude dělat radost, budu tady."
Oplatila jsem mu úsměv a přitom jsem ignorovala bolest v tvářích. "To mluvíš o věčnosti, víš."
"Ále, to tě přejde - je to jenom zamilování."
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou - působilo mi to závrať. "Byla jsem šokovaná, když to Renée spolkla. Já vím, že ty to víš líp."
"To je ta krásná věc na tom, být člověkem," pověděl mi. "Věci se mění."
Přimhouřila jsem oči. "Nezadržuj dech."
Smál se, když vstoupila sestra a v ruce třímala injekční stříkačku.
"Promiňte," řekla úsečně Edwardovi.
Vstal a přešel na druhý konec malého pokoje, tam se opřel o zeď. Založil paže na prsou a čekal. Upírala jsem na něj oči, stále plné úzkosti. Klidně opětoval můj pohled.
"Tak, a je to, drahoušku," usmála se sestra, jak mi do hadičky napíchla lék. "Teď se budeš cítit líp."
"Díky," zamumlala jsem bez nadšení. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě jsem cítila, jak mi mátožnost odkapává do krevního řečiště.
"To by mělo stačit," zabručela pro sebe sestra, jak mi klesla víčka.
Musela odejít z místnosti, protože mého obličeje se dotklo něco studeného a hladkého.
"Zůstaň," zadrmolila jsem nezřetelně.
"Zůstanu," slíbil. Jeho hlas byl krásný, jako ukolébavka. "Jak jsem řekl, dokud ti to bude dělat radost… dokud to bude to, co je pro tebe nejlepší."
Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale byla příliš těžká. "To není to samé," zamumlala jsem.
Zasmál se. "Teď se tím netrap, Bello. Můžeš se se mnou hádat, až se vzbudíš."
Myslím, že jsem se usmála. "…bře."
Cítila jsem na uchu jeho rty.
"Miluju tě," zašeptal.
"Já tebe."
"Já vím," zasmál se tiše.
Zlehka jsem otočila hlavu… hledala jsem. Věděl, co hledám. Něžně mě políbil.
"Díky," vzdychla jsem.
"Nemáš zač."
Už jsem tam ve skutečnosti nebyla. Ale z posledních sil jsem bojovala proti otupělosti. Ještě jsem mu chtěla říct jednu věc.
"Edwarde?" snažila jsem se vyslovit jeho jméno jasně.
"Ano?"
"Sázím na Alici," zamumlala jsem.
A pak se nade mnou zavřela noc.

23. kapitola - Anděl:)1-Stmívání

5. září 2010 v 19:21 | Ashley |  Knihy
23. ANDĚL
Při tom se mi zdál sen.
Jak jsem tak plula pod tou temnou vodou, uslyšela jsem ten nejšťastnější zvuk, který moje mysl mohla vykouzlit - tak krásný, tak pozvedající, stejně jako strašný. Bylo to další zavrčení; hlubší, divočejší řev plný zuřivosti.
Ostrá bolest, která bičovala mou zvednutou ruku, mě vynesla zpět, téměř až na hladinu, ale nestačilo to; nedokázala jsem otevřít oči.
A pak jsem poznala, že jsem mrtvá.
Protože skrz těžkou vodu jsem slyšela zvuk anděla, který volal mé jméno, volal mě do jediného nebe, o které jsem stála.
"Ach ne, Bello, ne!" křičel v hrůze andělův hlas.
Za tím vytouženým hlasem se ozýval další hluk - šílený lomoz, před kterým moje mysl couvala. Bylo slyšet hluboké zlé zavrčení, šokující cvaknutí zubů a vysoké kvílení, které najednou ustalo…
Radši jsem se snažila soustředit se na andělův hlas.
"Bello, prosím tě! Bello, poslouchej mě, prosím, prosím tě, Bello, prosím!" prosil.
Ano, chtěla jsem odpovědět. Cokoliv. Ale nedokázala jsem najít rty.
"Carlisle!" zavolal anděl s šílenou bolestí ve svém nadpozemském hlase. "Bello, Bello, ne, ach prosím, ne, ne!" A anděl plakal bez slz, zlomenými vzlyky.
Anděl by neměl plakat, to ne. Snažila jsem se ho najít, povědět mu, že je všechno v pořádku, ale voda byla tak hluboká, tlačila na mě a já jsem nemohla dýchat.
Ucítila jsem tlak na hlavě. Bolelo to. Jak se ke mně temnotou prolámala tahle bolest, hned přišly další, silnější bolesti. Vykřikla jsem, lapala po dechu, prorážela skrze temnou hlubinu.
"Bello!" křičel anděl.
"Ztratila něco krve, ale rána na hlavě není hluboká," informoval mě klidný hlas. "Dávej pozor na její nohu, má ji zlomenou."
Anděl potlačil na rtech ryk zuřivého hněvu.
Ucítila jsem ostré bodnutí do boku. Tohle nemohlo být nebe, že ne? Na to tam bylo příliš mnoho bolesti.
"Také jí zlomil pár žeber, myslím," pokračoval metodický hlas.
Ale ty ostré bolesti slábly. Objevila se nová spalující bolest v mé ruce, která přebíjela všechny ostatní.
Někdo mě pálil.
"Edwarde," snažila jsem se mu říct, ale hlas jsem měla tak těžký a pomalý. Sama jsem mu nerozuměla.
"Bello, budeš v pořádku. Slyšíš mě, Bello? Miluju tě."
"Edwarde," zkusila jsem to znovu. Můj hlas byl o trošku jasnější.
"Ano, jsem tady."
"Bolí to," zanaříkala jsem.
"Já vím, Bello, já vím," a pak, stranou ode mě, se úzkostlivě zeptal, "Nemůžeš něco udělat?"
"Mou tašku prosím… Zadrž dech, Alice, to pomůže," sliboval Carlisle.
"Alice?" zasténala jsem.
"Je tady, věděla, kde tě najít."
"Bolí mě ruka," snažila jsem se mu říct.
"Já vím, Bello, Carlisle ti něco dá, přestane to."
"Ruka mě pálí!" vykřikla jsem. Konečně jsem se prolomila z poslední tmy a s chvěním jsem otevřela oči. Neviděla jsem mu do tváře, něco temného a teplého mi stínilo oči. Copak nevidí ten oheň? Proč ho neuhasí?
Jeho hlas byl vystrašený. "Bello?"
"Ten oheň! Uhaste někdo ten oheň!" křičela jsem, jak mě to pálilo.
"Carlisle! Její ruka!"
"Kousl ji." Carlisleův hlas už nebyl klidný, byl zděšený.
Uslyšela jsem Edwarda, jak v hrůze zadržel dech.
"Edwarde, musíš to udělat." Byl to Alicin hlas, blízko mé hlavy. Studené prsty otřely mokro z mých očí.
"Ne!" zařval.
"Alice," naříkala jsem.
"Může být ještě šance," prohlásil Carlisle.
"Jaká?" prosil Edward.
"Podívej se, jestli dokážeš vysát jed z rány, je docela čistá." Zatímco Carlisle mluvil, ucítila jsem větší tlak na hlavu, něco mě tam dloubalo a tahalo za kůži. Ale pálení ohně tuto bolest přehlušilo.
"Bude to fungovat?" Alicin hlas byl napjatý.
"Nevím," odpověděl Carlisle. "Ale musíme si pospíšit."
"Carlisle, já…" Edward zaváhal. "Nevím, jestli to dokážu." V jeho krásném hlase bylo slyšet zase tu trýzeň.
"Rozhodnutí je na tobě, Edwarde, ať tak nebo tak. Já ti nemůžu pomoct. Musím tady zastavit to krvácení, jestli jí budeš vysávat krev z ruky."
Svíjela jsem se v sevření ohnivých muk a tím pohybem jsem si o to víc zhoršovala bolest v noze.

23. kapitola - Anděl:)2-Stmívání

5. září 2010 v 19:21 | Ashley |  Knihy
"Edwarde!" zakřičela jsem. Uvědomila jsem si, že mám zase zavřené oči. Otevřela jsem je, zoufalá, abych našla jeho tvář. A našla jsem ji. Konečně jsem mohla vidět jeho dokonalý obličej, jak se na mě dívá, zkroucený do masky nerozhodnosti a bolesti.
"Alice, sežeň mi něco, čím bych jí zafixoval nohu!" Carlisle byl skloněný nade mnou, ošetřoval mě na hlavě. "Edwarde, musíš to udělat hned, nebo už bude pozdě."
Edwardův obličej byl přepadlý. Podívala jsem se mu do očí, a pochybnosti najednou nahradila zuřivá odhodlanost. Jeho čelist se napjala. Cítila jsem, jak se mi jeho studené, silné prsty zaťaly do té pálící ruky. Pak se nad ni sklonila jeho hlava a chladnými rty se přitiskl na kůži.
Zpočátku byla bolest ještě horší. Vykřikla jsem a mlátila proti studeným rukám, které mě držely. Slyšela jsem Alicin hlas, který se mě snažil uklidnit. Něco těžkého mi drželo nohu na podlaze a Carlisle mi svíral hlavu ve svěráku svých kamenných paží.
Pak se moje svíjení pomalu uklidnilo, jak jsem měla ruku čím dál víc necitlivou. Oheň vyhasínal, soustřeďoval se na stále menší místo.
Jak bolest opadávala, cítila jsem, že spolu s ní ztrácím i vědomí. Bála jsem se, že zase spadnu do těch černých vod, bála jsem se, že ho v temnotě ztratím.
"Edwarde," snažila jsem se říct, ale neslyšela jsem svůj hlas. Oni mě slyšeli.
"Je přímo tady, Bello."
"Zůstaň, Edwarde, zůstaň se mnou…"
"Zůstanu." Jeho hlas byl napjatý, ale tak nějak vítězný.
Spokojeně jsem vzdechla. Oheň byl pryč, ostatní bolesti otupovaly s ospalostí, která mi prostupovala tělo.
"Je všechno venku?" zeptal se Carlisle odněkud zdaleka.
Její krev chutná čistě," řekl Edward tiše. "Cítím chuť morfinu."
"Bello?" zavolal na mě Carlisle.
Snažila jsem se odpovědět. "Mmmmm?"
"Je oheň pryč?"
"Ano," povzdechla jsem si. "Díky, Edwarde."
"Miluju tě," odpověděl.
"Já vím," vydechla jsem, tolik unavená.
Slyšela jsem ten nejoblíbenější zvuk na světě: Edwardův tichý smích, slabý úlevou.
"Bello?" zeptal se Carlisle znovu.
Zamračila jsem se; chtěla jsem spát. "Co je?"
"Kde je tvoje matka?"
"Na Floridě," vzdychla jsem. "Podvedl mě, Edwarde. Díval se na naše videa." Pobouření v mém hlase bylo žalostně křehké.
Ale to mi něco připomnělo.
"Alice," snažila jsem se otevřít oči. "Alice, to video - on tě znal, Alice, věděl, odkud pocházíš." Chtěla jsem mluvit naléhavě, ale můj hlas byl slabý. "Cítím benzín," dodala jsem překvapeně skrze mlhavou clonu v hlavě.
"Je čas ji přemístit," řekl Carlisle.
"Ne, chci spát," stěžovala jsem si.
"Můžeš spát, srdíčko, já tě ponesu," uklidňoval mě Edward.
A byla jsem v jeho náruči, kolébal mě na hrudi - vznášela jsem se, všechna bolest byla pryč.
"Teď spi, Bello," byla poslední slova, která jsem slyšela.

22. kapitola - Hra na schovávanou:)1-Stmívání

5. září 2010 v 19:21 | Ashley |  Knihy
22. HRA NA SCHOVÁVANOU
Trvalo to mnohem méně času, než jsem si myslela - všechna ta hrůza, zoufalství, tříštění mého srdce. Minuty odtikávaly pomaleji než obvykle. Jasper stále ještě nebyl zpátky, když jsem se vrátila k Alici. Bála jsem se být s ní v jedné místnosti, bála jsem se, že uhodne… a ze stejného důvodu jsem se před ní bála ukrývat.
Myslela bych si, že už mě nic nepřekvapí, jak byly moje myšlenky zmučené a neklidné, ale byla jsem překvapená, když jsem viděla Alici skloněnou nad stolem, jak se oběma rukama drží za okraj.
"Alice?"
Nereagovala, když jsem ji zavolala jménem, ale její hlava se kývala pomalu ze strany na stranu a viděla jsem jí do tváře. Její oči byly bez výrazu, omámené… Moje myšlenky letěly k mé matce. Je snad už pozdě?
Spěchala jsem k ní a automaticky jsem se natáhla, abych ji vzala za ruku.
"Alice!" Jasperův výkřik proťal vzduch a v tu chvíli stál Jasper u ní, chytil její ruce a uvolnil jejich sevření kolem stolu. Dveře do pokoje se švihem zavřely s tichým cvaknutím.
"Co se děje?" zeptal se.
Otočila se tváří ode mě, zabořila mu obličej do hrudi. "Bella," hlesla.
"Já jsem tady," odpověděla jsem.
Otočila hlavu a zabodla se do mě pohledem, ale její oči byly podivně bezvýrazné. Okamžitě mi došlo, že nemluvila na mě, ale že to byla odpověď Jasperovi.
"Co jsi viděla?" zeptala jsem se - a v mém bezvýrazném, necitelném hlasu nebyla žádná otázka.
Jasper se na mě ostře podíval. Udržovala jsem si prázdný výraz a čekala jsem. Jeho oči byly zmatené, jak rychle těkaly mezi Aliciným a mým obličejem, cítily ten chaos… protože já jsem dokázala uhodnout, co teď Alice viděla.
Cítila jsem, jak se kolem mě rozhostila poklidná atmosféra. Uvítala jsem ji, použila ji, abych udržela své emoce disciplinované, pod kontrolou.
Alice se také sebrala.
"Nic, vážně," řekla nakonec a její hlas byl pozoruhodně klidný a přesvědčivý. "Jenom ta samá místnost jako předtím."
Konečně se na mě podívala, její výraz byl vyrovnaný a uzavřený. "Dala by sis snídani?"
"Ne, najím se na letišti." Také jsem byla velmi klidná. Šla jsem se do koupelny osprchovat. Téměř jako kdybych si vypůjčila Jasperův podivný mimořádný smysl, cítila jsem Alicino divoké - ačkoliv dobře skrývané - zoufalé přání, abych odešla z místnosti, aby byla s Jasperem sama. Aby mu mohla říct, že dělají něco špatně, že neuspějí…
Metodicky jsem se připravovala, soustředila se na každý drobný úkol. Rozpustila jsem si vlasy, takže se mi rozvířily kolem hlavy a zakryly mi obličej. Pokojná nálada, kterou Jasper vytvořil, na mě dobře zapůsobila a pomohla mi jasně myslet. Pomohla mi plánovat. Prohrabala jsem tašku, až jsem našla svou ponožku s penězi. Vyprázdnila jsem ji do kapsy.
Byla jsem nedočkavá, abychom už byli na letišti, a byla jsem ráda, když jsme kolem sedmé vyjeli. Tentokrát jsem na zadním sedadle tmavého auta seděla sama. Alice se zády opírala o dveře, obličejem k Jasperovi, ale zpoza svých slunečních brýlí vrhala pohledy směrem ke mně každých pár vteřin.
"Alice?" zeptala jsem se lhostejně.
Byla obezřetná. "Ano?"
"Jak to funguje? Ty věci, které vidíš?" dívala jsem se postranním okénkem a můj hlas zněl znuděně. "Edward říkal, že to není jednoznačné… že se věci mění?" Bylo těžší, než bych si myslela, říct jeho jméno. To muselo Jaspera vyburcovat a auto naplnila čerstvá vlna poklidnosti.
"Ano, věci se mění…" zamumlala - napadlo mě, že s nadějí v hlase. "U některých věcí mám větší jistotu než u jiných… třeba u počasí. S lidmi je to těžší. Vidím jenom cestu, po které jdou, dokud na ní jsou. Jakmile změní názor - učiní nové rozhodnutí, je jedno jak malé - celá budoucnost se posune."
Zamyšleně jsem přikývla. "Takže jsi nemohla vidět Jamese ve Phoenixu, dokud se nerozhodl sem přijet."
"Ano," souhlasila, zase obezřetná.
A neviděla mě v zrcadlové místnosti s Jamesem, dokud jsem se nerozhodla, že se tam s ním setkám. Snažila jsem se nemyslet na to, co ještě mohla vidět. Nechtěla jsem, aby moje panika vzbudila v Jasperovi ještě větší podezření. I tak mě budou sledovat dvakrát pozorněji než dosud, po tom Alicině vidění. Tohle nedokážu.
Dojeli jsme na letiště. Měla jsem štěstí na své straně, nebo to možná byly jenom dobré vyhlídky. Edwardovo letadlo přistávalo na terminálu čtyři, největším terminálu, kde přistávala většina letů - takže nebylo překvapující, že i ten jeho. Ale byl to terminál, který jsem potřebovala: největší, nejzmatenější. A ve třetím poschodí byly dveře, které mohly být jedinou nadějí.
Zaparkovali jsme ve čtvrtém patře velikých garáží. Vedla jsem je, pro jednou jsem věděla o svém okolí víc než oni. Sjeli jsme výtahem dolů do třetího poschodí, kde cestující odkládali zavazadla. Alice a Jasper strávili dlouhý čas prohlížením tabulí o odletech. Slyšela jsem, jak diskutují nad možnostmi pro a proti u New Yorku, Atlanty, Chicaga. Ta místa jsem nikdy neviděla. A ani neuvidím.
Čekala jsem na svou příležitost, netrpělivá, neschopná zastavit špičku nohy, kterou jsem klepala o zem. Seděli jsme v dlouhých řadách židlí vedle detektorů kovu, Jasper a Alice předstírali, že se dívají po lidech, ale ve skutečnosti se dívali na mě. Každý centimetr, který jsem se posunula ze svého sedadla, byl následován rychlým pohledem z koutku jejich očí. Bylo to beznadějné. Měla bych utéct? Odvážili by se fyzicky mě zastavit na tomto veřejném místě? Nebo by mě prostě následovali?
Vytáhla jsem neoznačenou obálku z kapsy a položila ji na Alicinu černou koženou tašku. Podívala se na mě.
"Můj dopis," řekla jsem. Přikývla a zastrčila ho pod vrchní klopu. On ho brzy najde.
Minuty ubíhaly a Edwardův přílet se přibližoval. Bylo překvapivé, jak každá buňka v mém těle jako by věděla, že přichází, toužila po jeho příchodu. To mi situaci velmi ztěžovalo. Zjistila jsem, že se snažím vymyslet nějakou výmluvu, abych tu mohla zůstat, chtěla jsem ho napřed vidět a pak uskutečnit svůj útěk. Ale věděla jsem, že je to nemožné, jestli mám mít nějakou šanci dostat se pryč.
Alice se několikrát nabídla, že se mnou dojde pro snídani. Řekla jsem jí, že to stačí později, že ještě nemám hlad.
Sledovala jsem tabuli příletů, dívala se, jak let za letem přistávají včas. Let ze Seattlu se přiblížil k vrchním řádkům tabule.
A pak, když už mi na útěk zbývalo jenom třicet minut, se čísla změnila. Jeho letadlo bylo o deset minut v předstihu. Už jsem neměla čas.
"Myslím, že se teď najím," řekla jsem rychle.
Alice vstala. "Půjdu s tebou."
"Vadilo by ti, kdyby místo tebe šel Jasper?" zeptala jsem se. "Cítím se trochu…" Nedokončila jsem větu. Dala jsem očima jasně najevo, co jsem neřekla slovy.
Jasper vstal. Aliciny oči byly zmatené, ale - jak jsem ke své úlevě viděla - ne podezíravé. Musí připisovat změnu ve svém vidění nějakému stopařovu manévru, a ne mojí zradě.
Jasper šel mlčky vedle mě, svou ruku na mém kříži, jako kdyby mě vedl. V prvních několika kavárnách jsem předstírala, že mě nabídka nezaujala, ve skutečnosti jsem však hledala, co jsem potřebovala. A za rohem jsem to našla: dámské toalety ve třetím poschodí, z dosahu Alicina ostrého zraku.
"Můžu?" zeptala jsem se Jaspera, jak jsme šli kolem. "Budu tam jen chviličku."
"Budu stát tady," řekl.

22. kapitola - Hra na schovávanou:)2-Stmívání

5. září 2010 v 19:21 | Ashley |  Knihy
Jakmile se za mnou zavřely dveře, rozběhla jsem se. Pamatovala jsem si, jak jsem se na těchto záchodech jednou ztratila, protože tam byly dva východy.
Za protějšími dveřmi mě čekal jenom krátký sprint k výtahům, a jestli Jasper zůstal, kde říkal, že bude, vůbec se nedostanu do jeho zorného pole. Nedívala jsem se za sebe, jak jsem běžela. Tohle byla moje jediná šance a i kdyby mě viděl, musela jsem utíkat. Lidé na mě zírali, ale já jsem je ignorovala. Za rohem čekaly výtahy a já jsem se vrhla vpřed, vymrštila jsem ruku mezi zavírající se dveře jednoho obsazeného výtahu, který směřoval dolů. Vmáčkla jsem se k podrážděným pasažérům a ujistila se, že knoflík do prvního patra je zmačknutý. Už svítil, a dveře se zavřely.
Jakmile se dveře otevřely, byla jsem zase venku, za mnou se ozývalo otrávené mumlání. Zpomalila jsem, když jsem procházela kolem ochranky u zavazadlových karuselů, a jak se na dohled objevily dveře východu, dala jsem se znovu do běhu. Nemohla jsem vědět, jestli už mě Jasper nehledá. Měla bych jenom vteřiny, kdyby šel po mém pachu. Vyrazila jsem z automatických dveří, ale málem jsem se rozplácla o sklo, protože se otevíraly příliš pomalu.
Podél přeplněného kraje chodníku nebylo vidět žádný taxík.
Neměla jsem čas. Alice a Jasper si buď za chviličku uvědomí, že jsem pryč, nebo už jim to došlo. Najdou mě ve zlomku vteřiny.
Autobus kyvadlové dopravy do hotelu Hyatt právě zavíral dveře pár kroků ode mě.
"Počkejte!" zavolala jsem, utíkala a mávala na řidiče.
"Tohle je kyvadlo do Hyattu," řekl řidič zmateně, jak otevřel dveře.
"Ano," hněvala jsem se, "tam právě jedu." Vyběhla jsem po schodech.
Podíval se tázavě, že nemám žádná zavazadla, ale pak pokrčil rameny, tolik ho to nezajímalo, aby se zeptal.
Většina sedadel byla prázdná. Posadila jsem se co nejdál od ostatních cestujících a dívala se z okna, jak napřed chodník, pak letiště odjížděly dozadu. Nemohla jsem si pomoct a představovala si Edwarda, jak bude stát na kraji silnice, až dojde na konec mé stopy. Ještě nemůžu plakat, říkala jsem si. Pořád mám před sebou dlouhou cestu.
Štěstí mi přálo. Před Hyattem nějaký unaveně vypadající pár vyndával své poslední zavazadlo z kufru taxíku. Vyskočila jsem z autobusu, běžela k taxíku a vklouzla na sedadlo vedle řidiče. Unavený pár a řidič autobusu na mě zírali.
Řekla jsem překvapenému taxikáři matčinu adresu. "Potřebuju se tam dostat co nejrychleji."
"To je ve Scottsdale," stěžoval si.
Hodila jsem přes sedadlo čtyři dvacky.
"Bude to stačit?"
"Jasně, děvenko, žádný problém."
Zase jsem se opřela a složila si ruce do klína. Známé město kolem mě začalo uhánět, ale já jsem se z okénka nedívala. Vynakládala jsem úsilí, abych vše udržela pod kontrolou. Byla jsem odhodlaná neztrácet nervy, teď když se mi dařilo úspěšně uskutečňovat svůj plán. Nemělo žádný smysl dávat volný průchod větší hrůze, větší úzkosti. Moje cesta byla daná. Teď jsem po ní jenom musela jít.
Takže místo abych panikařila, zavřela jsem oči a pak jsem tu dvacetiminutovou jízdu strávila s Edwardem.
Představovala jsem si, že jsem zůstala na letišti, abych se s ním setkala. Živě jsem si představovala, jak bych se postavila na špičky, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Jak rychle, jak půvabně by se proplétal davem lidí, který by nás dělil. A pak bych se rozběhla, abych vymazala těch posledních pár kroků mezi námi - bezhlavě jako vždycky - a už bych byla v jeho mramorových pažích, konečně v bezpečí.
Přemítala jsem, kam bychom jeli. Někam na sever, aby mohl být přes den venku. Nebo možná na nějaké velmi odlehlé místo, abychom spolu zase mohli lehat na sluníčku. Představovala jsem si ho někde na pláži, jeho kůže by jiskřila jako to moře. Nezáleželo by na tom, jak dlouho bychom se museli skrývat. I kdybych s ním musela zůstat trčet v hotelovém pokoji, byla bych v sedmém nebi. Pořád jsem pro něj měla tolik otázek. Mohla bych si s ním povídat na věky, nikdy nespat, nikdy ho neopouštět.
Viděla jsem teď jeho obličej tak jasně… skoro jsem slyšela jeho hlas. A navzdory vší hrůze a beznaději jsem byla prchavě šťastná. Natolik jsem se ponořila do svého bdělého snění uprchlíka, že jsem ztratila veškeré povědomí o utíkajících vteřinách.
"Hej, jaké bylo to číslo?"
Taxikářova otázka prolomila moje fantazírování, takže z mých krásných přeludů vyprchaly všechny barvy. A strach, bezútěšný a tvrdý, už čekal, aby zaplnil prázdné místo, které po nich zůstalo.
"Padesát osm, dvacet jedna." Můj hlas zněl přiškrceně. Taxikář se na mě podíval, nervózní, že snad mám záchvat nebo něco takového.
"Tak to jsme tady." Už už mě chtěl dostat z auta, pravděpodobně doufal, že nebudu chtít zpátky drobné.
"Díky," zašeptala jsem. Nemám se čeho bát, připomínala jsem si. Dům je prázdný. Musím spěchat; maminka na mě čeká, vyděšená, závisí na mně její život.
Vyběhla jsem ke dveřím, automaticky se natáhla, abych popadla klíč pod okapem. Odemkla jsem dveře. Uvnitř byla tma, prázdno, normálně. Běžela jsem k telefonu, cestou jsem rozsvítila světlo v kuchyni. Tam, na bílé tabuli, bylo desetimístné číslo napsané drobným, úhledným písmem. Prsty mi klopýtaly po číselníku, dělala jsem chyby. Musela jsem zavěsit a začít znovu. Soustředila jsem se tentokrát pouze na tlačítka, pečlivě jsem mačkala jedno po druhém. Povedlo se. Držela jsem telefon u ucha třesoucí se rukou. Zazvonil jen jednou.
"Haló, Bello," odpověděl ten klidný hlas. "To bylo velmi rychlé. Udělala jsi na mě dojem."
"Je maminka v pořádku?"
"Je naprosto v pořádku. Neboj se, Bello, nemám s ní žádné potíže. Samozřejmě, pokud přijdeš sama." Bezstarostný, pobavený tón.
"Jsem sama." Za celý svůj život jsem nebyla víc sama.
"Velmi dobře. Takže, znáš to baletní studio hned za rohem u vašeho domu?"
"Ano. Vím, jak se tam dostat."
"No, tak to se brzy uvidíme."
Zavěsila jsem.
Vyběhla jsem z místnosti a dveřmi ven do pečícího vedra.
Nebyl čas ohlížet se zpátky na náš dům, a ani jsem ho nechtěla vidět, jaký teď byl - prázdný, symbol strachu, ne útočiště. Poslední člověk, který prošel těmito známými pokoji, byl můj nepřítel.
Koutkem oka jsem téměř viděla maminku, jak stojí ve stínu velkého eukalyptu, kde jsem si hrávala jako dítě. Nebo jak klečí vedle kousku půdy kolem poštovní schránky, což byl hřbitov všech kytek, které se kdy pokusila pěstovat. Vzpomínky byly lepší než jakákoliv realita, kterou dnes uvidím. Ale utíkala jsem od nich, k rohu, nechávajíc všechno za sebou.
Připadala jsem si tak pomalá, jako kdybych běžela v mokrém písku - jako kdybych se na betonu nedokázala pořádně odrazit od země. Několikrát jsem škobrtla, jednou upadla, spadla jsem na ruce, odřela si je o chodník a honem jsem se sbírala, abych se zase vrhla vpřed. Ale nakonec se mi podařilo dorazit na roh. Teď jenom přeběhnout další ulici; běžela jsem, pot mi stékal po tváři, lapala jsem po dechu. Slunce mě pálilo do kůže, příliš jasné, jak se odráželo od bílého betonu a oslepovalo mě. Cítila jsem se nebezpečně nechráněná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si jednou zoufale budu přát zelené, ochranné lesy Forks… domova.
Když jsem zabočila za poslední roh, na Kaktusovou ulici, spatřila jsem před sebou studio, vypadalo zrovna tak, jak jsem si ho pamatovala. Parkoviště před ním bylo prázdné, vertikální žaluzie ve všech oknech zatažené. Už jsem nemohla běžet - nemohla jsem dýchat; vynaložené úsilí a strach ze mě dostaly to nejlepší. Musela jsem myslet na maminku, abych mohla dál hýbat nohama, dávat jednu před druhou.
Jak jsem se přiblížila, viděla jsem na dveřích pověšenou cedulku. Byla ručně psaná na horkém růžovém papíře; hlásala, že taneční studio je během jarní přestávky zavřené. Dotkla jsem se kliky a opatrně za ni vzala. Bylo odemčeno. Snažila jsem se popadnout dech a otevřela jsem dveře.
Chodba byla tmavá a prázdná, studená, klimatizace hučela. Podél stěn stály plastové tvarované židle složené na sobě, koberec voněl šamponem. Průzorem ve dveřích jsem viděla, že na západním tanečním parketu je tma. Východní taneční parket, ta větší místnost, byl osvětlený. Ale na okně byly zatažené žaluzie.
Zmocnila se mě hrůza tak silně, že jsem jí byla doslova lapená. Nedokázala jsem přinutit nohy, aby se pohnuly vpřed.
A pak na mě zavolal maminčin hlas.
"Bello? Bello?" Ten samý tón hysterické paniky. Utíkala jsem ke dveřím, za zvukem jejího hlasu.
"Bello, tys mě vyděsila! Už to víckrát nedělej!" pokračoval její hlas, jak jsem běžela do dlouhého pokoje s vysokým stropem.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, snažila se přijít na to, odkud její hlas přichází. Slyšela jsem její smích a otáčela jsem se za tím zvukem.
A tam byla, na televizní obrazovce, cuchala mi vlasy úlevou. Bylo Díkůvzdání, a mně bylo dvanáct. Jely jsme navštívit babičku do Californie, poslední rok před její smrtí. Jednoho dne jsme šly na pláž a já jsem se naklonila příliš daleko přes okraj mola. Viděla moje klinkající se nohy, jak jsem se snažila zase najít rovnováhu. "Bello? Bello?" zavolala na mě vyděšeně.
A pak byla televizní obrazovka modrá.
Pomalu jsem se otočila. On stál velmi klidně u zadního východu, byl tak klidný, že jsem si ho zpočátku ani nevšimla. V ruce měl dálkové ovládání. Zírali jsme na sebe dlouhou chvíli a on se pak usmál.
Šel ke mně, docela blízko, a pak kolem mě přešel a položil dálkové ovládání vedle videa. Opatrně jsem se otočila, abych na něj viděla.
"Odpusť mi to, Bello, ale není lepší, že jsme do toho tvou matku ve skutečnosti vůbec nemuseli zatahovat?" Jeho hlas byl zdvořilý, laskavý.
A najednou mi to došlo. Maminka je v bezpečí. Pořád je na Floridě. Vůbec nedostala můj vzkaz. Nikdy ji neděsily ty temně rudé oči v abnormálně bledém obličeji přede mnou. Byla v bezpečí.
"Ano," odpověděla jsem, hlas nasycený úlevou.
"Vypadá to, že se nezlobíš, že jsem tě obelhal."
"Nezlobím se." Moje náhlé opojení mi dodalo odvahu. Co na tom teď záleželo? Brzy bude po všem. Charliemu a mamince nikdy nikdo neublíží, nikdy se nebudou muset bát. Cítila jsem se téměř závratně. Nějaká analytická část mé mysli mě varovala, že jsem nebezpečně blízko, abych se od stresu zhroutila.
"To je zvláštní. Ty to skutečně myslíš vážně." Jeho tmavé oči mě se zájmem hodnotily. Duhovky měl skoro černé, jenom s náznakem rubínové kolem okrajů. Žíznivý. "To tedy musím uznat, vy lidé umíte být docela zajímaví. Asi už chápu, proč je přínosné vás pozorovat. To je úžasné, někteří z vás jako by v sobě neměli kouska sobeckosti."
Stál pár kroků ode mě, paže složené a zvědavě na mě koukal. Vypadal tak obyčejně, na jeho tváři nebo těle nebylo vůbec nic pozoruhodného. Jenom ta bílá kůže, kulaté oči, na které jsem si tak zvykla. Měl na sobě bledě modrou košili s dlouhými rukávy a vybledlé modré džíny.
"Předpokládám, že mi povíš, že tě tvůj chlapec pomstí?" zeptal se - zdálo se mi, že s nadějí v hlase.
"Ne, myslím, že ne. Alespoň jsem ho žádala, aby to nedělal."
"A jaká byla jeho odpověď?"
"Nevím." Bylo podivně snadné povídat si s tímhle uhlazeným lovcem. "Nechala jsem mu dopis."
"Jak romantické, poslední dopis. A myslíš, že tě poslechne?" Jeho hlas byl teď trošku tvrdší, náznak sarkasmu kazil jeho zdvořilý tón.
"Doufám."
"Hmmm. No, tak to se naše naděje liší. Víš, tohle bylo všechno trochu moc snadné, příliš rychlé. Abych byl docela upřímný, jsem zklamaný. Očekával jsem mnohem větší výzvu. Konec konců, potřeboval jsem jenom trochu štěstí."
Mlčky jsem vyčkávala.
"Když se Victoria nemohla dostat k tvému otci, pověřil jsem ji, aby o tobě zjistila víc. Nemělo smysl běhat po celé planetě a honit tě, když jsem na tebe mohl pohodlně počkat na místě podle vlastního výběru. Takže když jsem si promluvil s Victorií, rozhodl jsem se přijet do Phoenixu, abych tvou matku poctil návštěvou. Slyšel jsem, že jsi řekla, že jedeš domů. Zpočátku mě ani ve snu nenapadlo, že bys to myslela vážně. Ale pak jsem přemýšlel. Lidé mohou být velmi předvídatelní; rádi jsou někde ve známém prostředí, někde v bezpečí. A nebyl by to dokonalý fígl, jít na poslední místo, kde bys měla být, když se schováváš - na místo, kde jsi řekla, že budeš?
Ale samozřejmě jsem si nebyl jistý, byla to jenom intuice. Obvykle mám cit pro kořist, kterou lovím, takový šestý smysl, jestli chceš. Poslechl jsem si tvůj vzkaz, když jsem se dostal do domu tvé matky, ale samozřejmě jsem si nemohl být jistý, odkud jsi volala. Bylo velmi užitečné mít tvé číslo, ale mohla jsi být v Antarktidě nebo co já vím kde, a hra by nefungovala, pokud bys nebyla nablízku.
Pak tvůj chlapec nastoupil do letadla do Phoenixu. Victoria je pro mě přirozeně sledovala; ve hře s tolika hráči jsem nemohl hrát sám. A tak jsem se od nich dozvěděl, v co jsem doufal, totiž že jsi přece jen tady. Byl jsem připravený; už jsem si předtím prošel vaše roztomilá domácí videa. A pak už to byla jenom záležitost blufování.
Velmi snadné, víš, neodpovídalo to tak docela mým standardům. Takže jistě chápeš, že doufám, že se ohledně svého chlapce mýlíš. Jmenuje se Edward, nemám pravdu?"
Neodpověděla jsem. Předstíraná odvaha pomíjela. Cítila jsem, že se blíží k závěru své oslavné řeči. Stejně nebyla myšlená pro mě. Nebyla žádná sláva v tom, že porazí mě, slabého člověka.
"Vadilo by ti moc, kdybych tvému Edwardovi nechal vlastní krátký dopis?"
Udělal krok zpátky a dotkl se digitální videokamery, která se vešla do dlaně a která byla položená na stereu. Malé červené světýlko ukazovalo, že je zapnutá. Párkrát ji nastavil, rozšířil rámeček. Zděšeně jsem na něj zírala.
"Omlouvám se, ale prostě si myslím, že nedokáže odolat a bude mě chtít dostat, až se na tohle podívá. A já bych nechtěl, aby mu něco uniklo. Samozřejmě, že tohle bylo celé pro něj. Ty jsi jenom člověk, který se bohužel ocitl na špatném místě ve špatnou dobu, a nepopiratelně se přidal ke špatné partě, mohl bych dodat."
Vykročil ke mně s úsměvem. "Než začneme…"
Při těch slovech jsem v žaludku pocítila vlnu nevolnosti. Něco takového jsem nečekala.
"Jen bych to rád trošku rozvedl. Odpověď byla jasná od samého začátku, a já jsem se tak bál, že to Edward pochopí a zkazí mi zábavu. Jednou už se mi to stalo, ale to už je dávno. Jednou jedinkrát, kdy mi moje kořist unikla.
Víš, upír, který měl tak pošetile rád tu svou malou oběť, udělal volbu, ke které tvůj Edward neměl dost síly. Když ten starý pochopil, že jdu po jeho malé přítelkyni, ukradl ji z ústavu, kde pracoval - nikdy nepochopím posedlost, kterou někteří upíři mají po vás lidech - a jakmile ji osvobodil, tak si ji pojistil. Zdálo se, že si ani nevšimla bolesti, chudinka malá. Trčela v té černé díře cely tak dlouho. O sto let dřív a byla by za svá vidění upálená na hranici. Ve dvacátých letech dvacátého století to byl blázinec a šoková terapie. Když otevřela oči, silná svým čerstvým mládím, bylo to, jako kdyby nikdy předtím neviděla slunce. Ten starý upír z ní udělal mocnou novou upírku, a už nebyl důvod, abych se jí dotýkal." Povzdechl si. "Tak jsem na oplátku zničil toho starého."
"Alice," vydechla jsem užasle.
"Ano, tvoje malá kamarádka. Byl jsem překvapený, když jsem ji viděl na mýtině. Takže si říkám, že by její smečka měla být schopná najít v této zkušenosti jistou útěchu. Já jsem dostal tebe, ale oni dostali ji. Jedinou oběť, která mi kdy unikla, to je vlastně docela čest.
A ona voněla tak pěkně. Pořád lituju, že jsem ji nikdy nemohl ochutnat… Voněla ještě líp než ty. Promiň - nechtěl jsem být hrubý. Máš velmi příjemnou vůni. Takovou květinovou…"
Udělal další krok, až byl jenom pár centimetrů ode mě. Zvedl pramen mých vlasů a jemně k němu přivoněl. Pak něžně uhladil pramen zpátky na své místo a já jsem ucítila jeho studené konečky prstů na svém krku. Natáhl ruku a zlehka mi přejel po tváři palcem, jeho tvář byla zvědavá. Strašně jsem chtěla utéct, ale stála jsem jako přimrazená. Nedokázala jsem ani ucuknout.
"Ne," zamumlal si pro sebe, když ruku zase spustil, "já to nechápu." Povzdechl si. "No, předpokládám, že bychom s tím měli pokročit. Ať pak můžu zavolat tvým přátelům a povědět jim, kde najdou tebe i můj malý vzkaz."
Teď mi bylo rozhodně špatně. Přichází bolest, to jsem mu viděla na očích. Nestačí mu vyhrát, nakrmit se a odejít. Nebude žádný rychlý konec, jak jsem na to spoléhala. Roztřásla se mi kolena a bála jsem se, že upadnu.
Ustoupil a začal mě nenuceně obcházet dokola, jako by se snažil získat lepší výhled na sochu v muzeu. Jeho tvář byla stále otevřená a přátelská, jak se rozhodoval, kde začít.
Pak poklesl dopředu do přikrčení, které už jsem znala, a jeho příjemný úsměv se pomalu rozšířil, rostl, až už to vůbec nebyl úsměv, ale cenění zubů, odhalených, blyštivých.
Nemohla jsem si pomoct - snažila jsem se utéct. Ačkoliv jsem věděla, jak je to zbytečné, ačkoliv se mi podlamovala kolena, panika nade mnou převzala vládu a já jsem se rozběhla k nouzovému východu.
V mžiku stál přede mnou. Neviděla jsem, jestli použil svou ruku nebo nohu, bylo to příliš rychlé. Do hrudi mě udeřila zdrcující rána - cítila jsem, jak padám nazad, a pak jsem uslyšela křupnutí, jak jsem hlavou praštila do zrcadel. Sklo se bortilo, některé kusy se odlomily a roztříštily se na kousky na podlaze vedle mě.
Byla jsem příliš otřesená, abych cítila bolest. Navíc jsem nemohla dýchat.
Šel pomalu ke mně.
"To je velmi hezký efekt," podivil se a pozoroval tu skleněnou spoušť. Hlas už měl zase přátelský. "Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?"
Ignorovala jsem ho, snažila jsem se vyškrábat na všechny čtyři a doplazit se ke dveřím.
V tu ránu byl u mě a tvrdě mi dupl na nohu. Uslyšela jsem otřesné cvaknutí zubů dřív, než jsem ho ucítila. Ale jak jsem ho ucítila, nedokázala jsem zadržet výkřik bolesti. Vymrštila jsem se, abych se chytla za nohu, a on stál nade mnou a usmíval se.
"Chtěla by sis rozmyslet své poslední přání?" zeptal se přívětivě. Palcem u nohy dloubl do mé zlomené nohy a pak jsem uslyšela pronikavý výkřik. Šokovaně jsem si uvědomila, že byl můj.
"Nechtěla bys radši přimět Edwarda, aby se mě pokusil najít?" zeptal se milým hlasem.
"Ne!" zaskřehotala jsem. "Ne, Edwarde, ne -" a pak jsem dostala ránu do obličeje a byla jsem odhozena zpátky do rozbitých zrcadel.
Přes bolest v noze jsem cítila ostrou trhlinu na kůži na temeni hlavy, jak se do ní zařízlo sklo. A pak se mi krev začala vsakovat do košile, slyšela jsem ji odkapávat na dřevo pod sebou. Z jejího pachu se mi obracel žaludek.
Skrze nevolnost a mrákoty jsem viděla něco, co mi dodalo náhlý, poslední cár naděje. Jeho oči, předtím pouze dychtivé, teď žhnuly neovladatelným nutkáním. Karmínová krev, která se rozlévala po mé bílé košili a rychle tvořila kaluž na podlaze, ho přiváděla k šílenství žízní. Bez ohledu na své původní záměry už to nemohl déle protahovat.
Ať už to rychle skončí, v nic víc už jsem nemohla doufat, záplava krve z hlavy s sebou odplavovala i mé vědomí. Oči se mi zavíraly.
Jako kdybych byla pod vodou, uslyšela jsem poslední lovcovo zavrčení. Z veliké dálky jsem viděla, jak jeho temný obrys přistupuje ke mně. Z posledních sil jsem instinktivně zvedla ruku, abych si chránila obličej. Oči se mi zavřely a proud mě unášel pryč.

21. kapitola - Telefonát:)1-Stmívání

5. září 2010 v 19:21 | Ashley |  Knihy
21. TELEFONÁT
Cítila jsem, že je zase moc brzy, když jsem se probudila, a věděla jsem, že se mi pomalu denní a noční pořádek začínají převracet. Ležela jsem v posteli a poslouchala tiché hlasy Alice a Jaspera v druhém pokoji. Vůbec bylo divné, že byly dost hlasité na to, abych je slyšela. Rychle jsem se překulila, až se mé nohy dotkly podlahy, a pak jsem doklopýtala do obývacího pokoje.
Hodiny na televizi oznamovaly, že je těsně po druhé ráno. Alice a Jasper seděli společně na pohovce, Alice zase kreslila, zatímco Jasper se jí díval přes rameno. Nevzhlédli, když jsem vstoupila, příliš ponořeni do Aliciny práce.
Přikradla jsem se vedle Jaspera, abych se koukla.
"Viděla něco víc?" zeptala jsem se ho tiše.
"Ano. Něco ho přivedlo zpátky do místnosti s videem, ale teď je světlo."
Dívala jsem se, jak Alice kreslí čtvercovou místnost s tmavými trámy přes nízký strop. Stěny byly obložené dřevem, trochu tmavým, vyšlým z módy. Na podlaze ležel tmavý vzorovaný koberec. Proti jižní stěně bylo velké okno, otvor v západní stěně vedl do obývacího pokoje. Jedna strana toho vstupu byla z kamene - velký žlutohnědý kamenný krb, který byl otevřený do obou místností. Z tohoto úhlu pohledu bylo vidět hlavně televizi a video, které balancovaly na mrňavém dřevěném stolečku někde v jihozápadním rohu pokoje. Před televizí stála stará sektorová pohovka s kulatým konferenčním stolkem.
"Telefon patří sem," zašeptala jsem a ukázala.
Dva páry věčných očí na mě zíraly.
"To je matčin dům."
Alice už byla dole z gauče, telefon v ruce, a vytáčela. Zírala jsem na přesné zobrazení matčina obývacího pokoje. Jasper přistoupil nezvykle blízko ke mně. Zlehka se dotkl rukou mého ramene a fyzický kontakt jako by jeho uklidňující vliv ještě zesiloval. Panika zůstávala tupá, nezaostřená.
Aliciny rty se chvěly rychlostí jejích slov, tiché bzučení nebylo možné rozeznat. Nedokázala jsem se soustředit.
"Bello," řekla Alice. Podívala jsem se na ni zkoprněle.
"Bello, Edward si pro tebe jede. Spolu s Emmettem a Carlislem tě někam odvezou, aby tě na chvíli schovali."
"Edward sem jede?" Ta slova byla jako záchranná vesta, která mi drží hlavu nad potopou.
"Ano, chytí první letadlo ze Seattlu. Setkáme se s ním na letišti a ty s ním odjedeš."
"Ale co moje máma… přišel sem pro mou mámu, Alice!" Navzdory Jasperovi mi z hlasu vybublala hysterie.
"Jasper a já tu zůstaneme, dokud nebude v bezpečí."
"Já nemůžu vyhrát, Alice. Nemůžete navěky uhlídat každého, koho znám. Nechápeš, co dělá? Vůbec mě nestopuje. Najde někoho, ublíží někomu, koho mám ráda… Alice, já nemůžu -"
"My ho chytíme, Bello," ujistila mě.
"A co když ublíží vám, Alice? Myslíš, že mi to nevadí? Myslíš, že mi může ublížit jen přes mou lidskou rodinu?"
Alice se podívala významně na Jaspera. Hluboká, těžká mlha letargie mě obestoupila a moje oči se zavřely navzdory mé vůli. Moje mysl s tou mlhou bojovala, uvědomovala si, co se děje. Nutila jsem se mít otevřené oči a vstala jsem, ustoupila z dosahu Jasperovy ruky.
"Nechci zase usnout," namítla jsem rozhněvaně.
Šla jsem do svého pokoje a zavřela dveře, vážně jsem jimi skoro práskla, abych se mohla složit v soukromí. Tentokrát za mnou Alice nešla. Tři a půl hodiny jsem zírala do zdi a pohupovala se, stočená do klubíčka. Moje mysl kroužila kolem, snažila se přijít na nějaký způsob, jak z té noční můry ven. Nebylo úniku, nedostanu žádné omilostnění. Viděla jsem, jak se v mé budoucnosti nejasně rýsuje jenom jeden možný konec. Jediná otázka byla, kolika dalším lidem bude ublíženo, než se k němu dostanu.
Jediná útěcha, jediná naděje, která mi zbývala, bylo vědomí, že brzy uvidím Edwarda. Možná, že kdybych jen mohla zase vidět jeho obličej, také bych byla schopná vidět řešení, které mi teď unikalo.
Když telefon zazvonil, vrátila jsem se do předního pokoje; trochu jsem se styděla za své chování. Doufala jsem, že jsem nikoho z nich neurazila, že chápou, jak vděčná jsem za oběti, které kvůli mně podstupují.
Alice mluvila stejně rychle jako vždycky, ale co zaujalo mou pozornost, bylo to, že Jasper poprvé nebyl v místnosti. Podívala jsem se na hodiny - bylo půl šesté ráno.
"Právě nastupují do letadla," oznámila mi Alice. "Přistanou ve tři čtvrtě na deset." Jen pár hodin dýchat, a bude tady.
"Kde je Jasper?"
"Šel nás odhlásit."
"Vy tady nezůstanete?"
"Ne, přesuneme se blíž k domu tvé matky."
Žaludek se mi nepříjemně zhoupl při jejích slovech.
Ale telefon zazvonil znovu, rozrušil mě. Podívala se překvapeně, ale já jsem mezitím přistoupila k ní a s nadějí sahala po telefonu.
"Haló?" zeptala se Alice. "Ne, je přímo tady." Napřáhla ke mně telefon. Tvoje matka, artikulovala němě.
"Haló?"
"Bello? Bello?" Byl to matčin hlas, v povědomém tónu, který jsem ve svém dětství slyšela tisíckrát, pokaždé, když jsem se dostala příliš blízko okraje chodníku nebo když jsem se jí ztratila z dohledu na místě plném lidí. Bylo v něm slyšet paniku.
Povzdechla jsem si. Čekala jsem to, ačkoliv jsem se snažila formulovat svůj vzkaz tak, aby ji pokud možno nevyděsil, aby však přesto pochopila, jak je naléhavý.
"Uklidni se, mami," řekla jsem co nejvyrovnanějším hlasem a pomalu jsem odcházela od Alice. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu lhát tak přesvědčivě, když se na mě dívá. "Všechno je v pořádku, víš? Jenom mi dej chviličku, a já ti všechno vysvětlím, slibuju."
Odmlčela jsem se, překvapená, že mě ještě nepřerušila.
"Mami?"
"Dávej si velký pozor, abys nic neřekla, dokud ti nepovím." Hlas, který jsem slyšela teď, byl stejně neznámý jako nečekaný. Byl to mužský tenor, velmi příjemný, obecný hlas - takový hlas, jaký slýcháte v reklamách na luxusní auta. Mluvil velmi rychle.
"Tak podívej, nechci tvojí matce ublížit, takže prosím udělej přesně to, co ti řeknu, a ona bude v pořádku." Odmlčel se na chvilku, zatímco já jsem poslouchala v němé hrůze. "To je moc dobré," pochválil mě. "Teď opakuj po mně, a snaž se, aby to znělo přirozeně. Prosím tě, řekni: Ne, mami, zůstaň, kde jsi."
"Ne, mami, zůstaň, kde jsi." Můj hlas byl sotva víc než šepot.
"Vidím, že to bude obtížné." Hlas byl pobavený, stále lehký a přátelský. "Co kdybys šla do jiného pokoje, aby tvůj obličej všechno nepokazil? Není důvod, aby tvoje matka trpěla. Jak půjdeš, řekni prosím: Mami, prosím tě, poslouchej mě. Řekni to."
"Mami, prosím tě, poslouchej mě," prosil můj hlas. Šla jsem velmi pomalu do ložnice a cítila v zádech Alicin ustaraný pohled. Zavřela jsem za sebou dveře a snažila se jasně myslet i přes hrůzu, která mi svírala mozek.

21. kapitola - Telefonát:)2-Stmívání

5. září 2010 v 19:20 | Ashley |  Knihy
"Takže, už jsi sama? Jenom odpověz ano nebo ne."
"Ano."
"Ale oni tě stále slyší, tím jsem si jistý."
"Ano."
"Tak dobře," pokračoval ten příjemný hlas, "řekni: Mami, věř mi."
"Mami, věř mi."
"Tohle vyšlo mnohem líp, než jsem si myslel. Byl jsem připraven čekat, ale tvoje matka přijela s předstihem. Takže to máme snadnější, co říkáš? Znamená to pro tebe méně napětí a nejistoty, méně úzkosti."
Čekala jsem.
"Teď chci, abys poslouchala velice pozorně. Budu potřebovat, aby ses dostala z dosahu svých přátel; myslíš, že to dokážeš? Odpověz ano nebo ne."
"Ne."
"To nerad slyším. Doufal jsem, že budeš trochu kreativnější. Myslíš, že by ses dokázala dostat pryč, kdyby na tom závisel život tvé matky? Odpověz ano nebo ne."
Nějaký způsob musí existovat. Vzpomněla jsem si, že pojedeme na letiště. Sky Harbor International Airport: přeplněné, člověk se tam snadno ztratí…
"Ano."
"To je lepší. Jsem si jistý, že to nebude snadné, ale jestli uvidím sebemenší náznak, že máš nějakou společnost, no, tak to bude s tvou matkou moc zlé," slíbil ten přátelský hlas. "Musíš o nás teď už vědět dost, aby sis uvědomila, jak rychle bych se dozvěděl, kdyby ses pokusila přivést si někoho s sebou. A jak málo času bych potřeboval, abych se vypořádal s tvou matkou, kdyby na to došlo. Chápeš? Odpověz ano nebo ne."
"Ano," zlomil se mi hlas.
"Velmi dobře, Bello. Tak a teď co máš udělat. Chci, abys šla do matčina domu. Vedle telefonu bude číslo. Zavolej na ně a já ti povím, kam odtamtud jít." Už jsem věděla, kam půjdu, a kde tohle skončí. Ale budu se přesně držet jeho instrukcí. "Dokážeš to? Odpověz ano nebo ne."
"Ano."
"Před polednem, prosím, Bello. Nemám na to celý den," řekl zdvořile.
"Kde je Phil?" zeptala jsem se úsečně.
"Ale no tak, buď opatrná, Bello. Počkej, dokud tě nepožádám, abys promluvila, prosím."
Čekala jsem.
"Teď je důležité, abys ve svých přátelích nevzbudila podezření, až se k nim vrátíš. Pověz jim, že volala tvoje matka a že jsi ji přemluvila, aby ještě nejezdila domů. Teď opakuj po mně: Díky, mami. Řekni to."
"Díky, mami." Přicházely slzy. Snažila jsem se je potlačit.
"Řekni: Mám tě ráda, mami, uvidíme se brzy. Řekni to."
"Mám tě ráda, mami," můj hlas byl nezřetelný. "Uvidíme se brzy," slíbila jsem.
"Sbohem, Bello. Těším se, že se zase uvidíme." Zavěsil.
Držela jsem telefon u ucha. Klouby jsem měla ztuhlé hrůzou, nedokázala jsem narovnat prsty, abych ho položila.
Věděla jsem, že musím přemýšlet, ale hlavu jsem měla plnou maminčina zděšení. Vteřiny odtikávaly, zatímco jsem se snažila se ovládnout.
Pomalu, pomaličku se moje myšlenky začínaly prolamovat tou cihlovou zdí bolesti. Plánovat. Protože jsem teď neměla na vybranou jinou možnost než jednu: jít do zrcadlové místnosti a zemřít. Neměla jsem žádné záruky, neměla jsem co nabídnout, abych udržela matku naživu. Mohla jsem jenom doufat, že se James spokojí s vítězstvím ve hře, že mu bude stačit porazit Edwarda. Sevřelo mě zoufalství; nebyla možnost vyjednávat, neměla jsem nic, co bych mu mohla nabídnout nebo sebrat, nic, co by ho mohlo ovlivnit. Ale neměla jsem na vybranou. Musela jsem to zkusit.
Potlačila jsem hrůzu, jak jen jsem uměla. Už jsem se rozhodla. Nemělo smysl marnit čas tím, že se budu trápit, jak to skončí. Musela jsem myslet velmi jasně, protože Alice a Jasper na mě čekali, a utéct jim je naprosto nezbytné, a naprosto nemožné.
Najednou jsem byla vděčná, že je Jasper pryč. Kdyby tady byl a vycítil mou úzkost v posledních pěti minutách, jak bych v nich mohla nevzbudit podezření? Potlačovala jsem hrůzu a úzkost, snažila jsem se to v sobě zadusit. Teď jsem si to nemohla dovolit. Nevěděla jsem, kdy se Jasper vrátí.
Soustředila jsem se na svůj útěk. Musela jsem doufat, že skutečnost, že znám letiště, obrátí vyhlídky v můj prospěch. Nějak musím udržet Alici stranou…
Věděla jsem, že na mě Alice čeká v druhém pokoji, zvědavá. Ale musela jsem se v soukromí vypořádat ještě s jednou věcí, než se Jasper vrátí.
Musela jsem se smířit s tím, že už Edwarda nikdy neuvidím, že nebudu mít ani jeden jediný pohled do jeho tváře, který bych si s sebou odnesla do zrcadlové místnosti. Chystala jsem se mu ublížit a nemohla jsem se ani rozloučit. Na chvíli jsem se poddala vlnám utrpení, které mě zaplavovaly. Pak jsem potlačila i je a šla za Alicí.
Jediný výraz, který jsem dokázala nasadit, byl otupělý, mrtvý pohled. Viděla jsem její neklid a nechtěla jsem čekat, až se zeptá. Měla jsem jen jeden scénář a teď bych v žádném případě nezvládla improvizovat.
"Mamka si dělala starosti, chtěla přijet domů. Ale je to v pořádku, přesvědčila jsem ji, aby zůstala, kde je." Můj hlas byl jako bez života.
"Postaráme se, aby byla v pořádku, Bello, neboj se."
Otočila jsem se; nechtěla jsem, aby mi viděla do tváře.
Oko mi padlo na čistý list dopisního papíru na stole. Šla jsem pomalu k němu a vymýšlela plán. Byla tam taky obálka. To bylo dobré.
"Alice," zeptala jsem se pomalu, aniž jsem se otočila, a snažila se, aby mě hlas neprozradil. "Když napíšu matce dopis, předáš jí ho? Tedy myslím, jestli ho necháš v domě."
"Jasně, Bello." Její hlas byl opatrný. Viděla, že se mnou něco není v pořádku. Musím udržet svoje emoce lépe pod kontrolou.
Šla jsem znovu do ložnice a klekla si vedle malého nočního stolku, abych psala.

Edwarde, psala jsem. Ruka se mi třásla, písmena byla sotva čitelná.
Miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou mámu a já to musím zkusit. Vím, že to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.
Nezlob se na Alici a Jaspera. Jestli jim uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť Alici, prosím tě.
A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o to mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc, o kterou tě teď můžu žádat. Udělej mi to kvůli.
Miluju tě. Odpusť mi.
Bella

Pečlivě jsem dopis složila a zalepila ho do obálky. On ho nakonec najde. Jenom jsem doufala, že pochopí, a alespoň jednou mě poslechne.
A pak jsem pečlivě zalepila i svoje srdce.

Alex Meraz

14. srpna 2010 v 13:29 | Ashley |  Herci

Alex Meraz - alex-meraz wallpaper

O Esme Cullenové

14. srpna 2010 v 13:29 | Ashley |  Cullenovi
Esme Cullen

Esme se narodila v roce 1895. O šestnáct let pozdějise z ní stala mladá krásná a šťastná dívka žijící se svojí rodinou žijící na farmě v Columbusu. V onom roce 1911 si zlomila nohu, neboť spadla ze stromu. Tehdy jí ošetřoval Carlisle.
Esme toužila se provdat a mít rodinu. Chvíli uvažovala, že se přestěhuje na západ a stane se učitelkou, ale chtěl si jí vzít rodinný přítel Charles Evans. Esme jej nijak zvláště nemilovala, ale na nátlak otce si jej v roce 1917 vzala. Bylo to však velmi špatné rozhodnutí. Charles byl na ni velmi tvrdý a krutý a dost často ji bil. Esme byla zoufalá, a tak když její manžel odešel do války bylo to pro ni vysvobození.
On se však zanedlouho vrátil a Esme zjistila, že je těhotná. Byla to pro ni radostná zpráva, ale také si uvědomovala, že dítě nemůže přivést na svět do situace, ve které se právě nacházela. Proto se tedy rozhodla pro útěk. Nějakou dobu žila se svou sestřenicí a pak se odstěhovala dál na sever, kde předstírala že je další válečnou vdovou. Stala se z ní učitelka v Ashlandu. Jeji děťátko však zemřelo velmi krátkou dobu po porodu. Esme to neunesla a skočila z útesu. V Ashlandu však ve stejnou dobu pracoval i Carlisle a ten ji přeměnil, neboť nechtěl, aby zemřela.
Esme příliš nevadilo čím se stala, ale také to pro ni nebylo nejlehčí. Pořád však pociťovala bolest ze ztráty dítěte. Rodina Cullenů se však velmi rychle rozrůstala a Esme zapadla do mateřské role, která ji nejenom velmi vyhovovala, ale také se pro ni hodila.


O Carlislovi Cullenovi

14. srpna 2010 v 13:29 | Ashley |  Cullenovi
Carlisle Cullen
 Carlisle se narodil v roce 1644 v Londýně jako syn anglického pastora a byl vychován za časů náboženského pronásledování kacířů, upírů, čarodějnic, vlkodlaků a podobné havěti. Na staré roky však musel Carlisle zaujmout místo svého otce. Jednou však vedl hon na skutečného upíra, který jej však pokousal. Carlisle se tedy odplazil do nějakého sklepa a tam se proměnil. Ale protože odmítal ubližovat lidem, tak utekl do lesů a snažil se různými způsoby sprovodit ze Světa. Když už byl ale natolik vyhladovělý, že se pomalu přestával ovládat, proběhlo kolem stádo jelenů, a Carlisle zjistil, že se může živit i krví zvířat.
Časem se Carlisle naučila stále lépe ovládat svou žízeň po lidské krvi a stal se z něj doktor. Což považoval také jako způsob vykoupení své duše a záchranu před zatracením. Studoval v Italii, kde narazil na Volturiovi, s nimiž nějakou dobu žil. Fascinovala jej jejich kultivovanost, vzdělanost a smysl pro umění, ale jejich způsob života příliš neschvaloval a stále odmítal pít lidskou krev, jak ho k tomu mnozí z nich naváděli.
V roce 1911 se setkal s Esme, která tehdy byla velmi mladá a šťastná dívka se zlomeninou nohy, Carlisla velmi zaujala. Poté pracoval v Chicagu, kde nastala chřipková epidemie. Carlisle našel a na žádost jeho matky zachránil Edwarda, který se tak stal jeho společníkem. S Edwardem se přestěhoval do Wisconsinu, kde v roce 1921 opět narazil na Esme. Ta se však pokusila o sebevraždu. Carlisla velmi ranil nešťastný obrat v jejím životě a tak jí přeměnil a následně se s ní i oženil. Poté Carlisle našel a přeměnil Rosalii a dva roky na to i Emmetta. Později se k nim přidali i Alice s Jasperem. Stala se z nich velká milující rodina, která narostla hned jak se k nim připojila Bella a její a Edwardova dcera Renesme.

O Rosalii Cullenové

14. srpna 2010 v 13:29 | Ashley |  Cullenovi
Rosalie Cullen
 
Rosalie Cullen vlastním jménem Rosalie Liliam Hale se narodila v roce 1915.  V roce 1933, kdy byla Rose neobyčejně krásná mladá dáma, patřící do dokonalé rodiny a s naprosto dokonale naplánovanou budoucností, v níž si měla brát bohatého bankéře Royce Kinga, se zastavila u své staré přítelkyně Very, která byla šťastně vdaná a měla dítě. Rose jí velmi záviděla lásku vůči manželovi a zamrzelo jí, že její sňatek je domluvený, ale přesto se na svou svatbu velmi těšila.
Když se však vracela, narazila na skupinku mužů, ve které byl i její budoucí manžel. Ti Rose velmi ublížili a pak ji nechali pomalu umírat na chodníku. Rosalii však našel Carlisle, donesl jí k sobě domů a proměnil. Rose to příliš neuvítala, neboť už byla připravená zemřít a život bez rodiny a dítěte pro ni neměl smysl. Carlisle doufal, že Rose bude chodit s Edwardem, to však nevyšlo, a ti dva k sobě nechovali zrovna nejmilejší vztah.
Dva roky poté však Rosalie narazila při lovu na umírajícího Emmetta, kterého poranil medvěd. Cítila, že jej musí zachránit a odnesla jej ke Carlislovi, kterého přemluvila, aby Emmetta proměnil. Z Rose a Emmetta se stali spřízněné duše a několikrát se vzali. Rose by za něj a za svoji rodinu položila i život. Byla také velmi nadšená z Beliiny dcery Renesme, kterou pomáhala vychovávat a také velmi podporovala Bellu v tom, aby si dítě nechala. Rosaliina láska k rodině a Emmetovi je patrná také z jejího jednání, kdy je zcela bez kompromisně brání nejdříve před Viktorii a pak i proti Volturiům, kteří přišli napadnou Culleny a jako záminku vzali Renesme.

O Emmetovi Cullenovi

14. srpna 2010 v 13:29 | Ashley |  Cullenovi
Emmet Cullen

 Emmett, vlastním jménem Emmett Dale McCarty  byl proměněn v roce 1935 a to Carlislem. A to proto, že byl napaden medvědem v horách v Tenessee. Vypadalo to, že brzy zemře, ale Rosalie ho našla, odnesla za Carlislem a prosila jej aby Emmetta přeměnil. Později se svěřila, že Emmetta chtěla zachránit, protože ji připomínal syna její kamarádky. Měl stejné kudrliny a nevinou tvář.

Po jeho bolestné přeměně, Rosalie a Carlisle vysvětlili Emmettovi, že se stal upírem. Nerozčílilo ho to, jak si Rosalie a Carlisle mysleli. Emmett na to řekl 'Sakra, to není špatný, když můžu být s mým andělem'. Měl problémy s dodžováním pravidel ohledně pití zvířecí krve a několikrát ochutnal i lidskou krev. S Rosálií mají velmi silné pouto, vždy jí stojí po boku a udělal by pro ní cokoliv. Hned několikrát se vzali.
Emmett je velmi vysoký a urostlý, má kulatý obličej s dolíčky, mírně zvlněné tmavě hnědé vlasy, což mu dodává dětský vzhled. Z Cullenů je nejsilnější. Jeho síla je brána jako talent, který získal po své přeměně v upíra. Emmett miluje smích a rád dělá vtipy a snaží se zmírnit napjaté situace svým smyslem pro humor. Nejraději si dělá srandu z Belly a Edwarda. Proměnu Belly v upíra považoval za dobrý nápad a samozřejmě vyjádřil touhu poprat se s Demetrim a prakticky i s Volturiovými. Také se velmi těšil na souboj s novorozenými a Viktorií.

O Alici Cullenové

14. srpna 2010 v 13:28 | Ashley |  Cullenovi
Alice Cullen


Alice Cullen, celým jménem Mary Alice Brandon Cullen se narodila někdy kolem roku 1901, ale na svou lidskou existenci si příliš nepamatuje. Později pouze zjistila své celé jméno, a taky že měla sestru Cynthii. Dívka má štíhlou elfí postavu, ale měří pouze kolem 150 cm, dále ji zdobí rozcuchané krátké vlasy.
Když Alice dospívala rodina ji poslala do ústavu pro duševně choré, a to proto, že viděla vize, což ostatní přirozeně nechápali. V tomto ústavu pracoval jeden upír, který si Alici velmi oblíbil. Dívku se však snažil ulovit stopař James, a to byl důvod k tomu aby jí onen upír z ústavu přeměnil dříve, než by se Jamesovi podařilo dívce ublížit. 
Alici tenkrát bylo devatenáct let, už lépe chápala své vize a naučila se je používat. Podle nich také vyhledala svého milovaného Jaspera, s nímž se potom vydala k rodině Carlisla Cullena. Cullenovi byli z jejího příchodu překvapeni, a to hlavně z toho důvodu, že Alice znala všechny jejich jména a taktéž podrobnosti o jejich životě. Dokonce vystěhovala Edwarda z pokoje, neboť se ji nejvíce líbil, a nastěhovala se tam sama. Ale i přes to všechno ji i Jaspera Cullenovi velmi vřele přijali do svého klanu.
Aliciným největším koníčkem je nakupování, pořádání slavností, oslav a podobně. Občas dovede být pěkně otravná, a je velmi upovídaná. Alicina neteř stále žije.

O Jasperu Cullenovi

14. srpna 2010 v 13:28 | Ashley |  Cullenovi
Jasper Cullen

 Vlastním jménem Jasper Whithlock Hale Cullen. Jasper se narodil v Texasu roku 1843 a proměnila jej Marie, kterou potkal když byl ještě vojákem v roce 1863. Nejdříve se stal opět vojákem, ale tentokrát pracoval pro svou paní, kde zaučovat mladé novorozené upíry a válčil spolu s nimi.
Postupem času se Jasprovi začal jeho život příčit a také sledoval, že Marie není taková za jakou ji považovat. Tehdy se Jasper ještě živil lidskou krví, ale jeho schopnost vycítění a manipulace s emocemi, mu to velmi ztěžovala. A tak byl mladý upír velmi často nešťastný a v depresi, což na něm sledovali hlavně jeho přátelé Peter se Sharlott, kteří jej doprovázeli. Nějaký čas se toulal po ulici, kde ho našla Alice. Zamiloval se do ní,ona do něho a tak spolu zůstali.Asi po dvou letech je Alicina vize zavedla za Carlislem a jeho rodinou, se kterou zůstali. Jasperovi dělá ze všech Cullenů největší potíže odolávat krvi. Vyhýbal se kontaktům s lidmi, protože ho lákalo víc než ostatní napít se z nich. Je si velmi podobný s Rosalie, a proto často vystupují jako sourozenci.

Kam dál